Dlouhohrající deska

LP desky

Dlouhohrající deska (zkratka LP vlastní termín pochází z anglického long play, lidově zvaná elpíčko nebo také slangově elpé či elpí) je jeden z typů gramofonové desky.

Její průměr činí 30 cm a přehrává se frekvencí 33⅓ ot/min. Obyčejně LP obsahovalo zhruba do 50 minut stereofonně zaznamenané hudby nebo až do 80 minut mluveného slova (tzv. supralong – LP deska s menší roztečí záznamových drážek). Pro úplnost je třeba také říci, že zejména v 50. a 60. letech 20. století byly občas vydávány i LP desky pro poloviční rychlost přehrávání záznamu, tedy 16⅔ rpm; tato snížená rychlost se používala zejména pro záznam mluveného slova nebo i tam kde nebyly kladeny přílišné nároky na technickou kvalitu záznamu (instruktážní desky, výukové desky, zvuková dokumentace společenských událostí apod. – desky se v tehdejší době využívaly v praxi mnohem více než v 70. a 80. letech 20. století, kdy část jejich funkcí převzaly magnetofony). Deska 16⅔ rpm o průměru 30 cm dosahovala i přes 78 minut záznamu na jednu stranu (např. Zvonokosy, Supraphon 1969). Některá vydavatelství (VOX, Prestige, JVC…) učinila na přelomu 50. a 60. let několik pokusů o vydávání hudebních titulů s rychlostí 16⅔ rpm, ale brzy od této praxe ustoupila.

U běžných LP desek s otáčkami 33⅓ rpm byl počet skladeb (resp. zvukových záznamů) zcela libovolný, omezen byl pouze délkou záznamu na 1 straně desky – ten činil zhruba max. 25 minut. U běžné populární hudby se obvykle počet skladeb na jedné LP desce pohyboval v rozmezí 8 až 16 skladeb (třeba písniček). U vážné, jazzové hudby jakož i hudby jiných žánrů byl počet skladeb různý. Rozsáhlejší hudební díla bývala vydávána na vícediskových kompletech (kupř. opery, oratoria, symfonické cykly, souborná díla komorní hudby apod.). Větší počty LP byly v těchto případech uloženy v tvrdších a tlustších kartonových obalech vždy společně, často byly tyto několikadeskové komplety doplněny o doprovodnou dokumentaci ve formě textové brožury přiložené k deskám. Do běžných papírových obalů se samozřejmě vkládaly samostatné LP desky, někdy také i dva kusy tematicky spojených LP, kterým se slangově říkalo dvojelpo.

Historie

První pokus o prosazení LP desky učinila v roce 1931 společnost RCA Victor. Kvalita desky ale byla neuspokojivá a chybělo vhodné přehrávací zařízení. Práce na vývoji LP pokračovaly i v průběhu druhé světové války v laboratořích společnosti CBS. První série nových desek se objevila na trhu v roce 1948. V červnu 1948 byla v New Yorku novinářům přehrána první dlouhohrající vinylová deska, tzn. vyrobena z PVC. Jednalo se o monofonní záznam nahrávky vážné hudby v délce 23 minut. Velmi brzy se LP deska ukázala jako ideální médium pro nahrávání vážné hudby, protože její časové možnosti lépe odpovídaly větším plochám, které jsou ve vážné hudbě obvyklé.

V 50. letech se v oblasti repertoáru jevil výrazný rozdíl mezi LP deskou a singlem. LP deska byla cenově nákladnější a byla záležitostí především starší a střední generace. Na LP deskách převládala vážná hudba nebo starší populární hudba.

V průběhu 60. let se tento rozdíl postupně stíral. Na počátku rockové a pop skupiny vydávaly singly, kde na straně A byl vždy atraktivní hit a na straně B nějaká hudebně náročnější nahrávka. Úspěšná singlová nahrávka se obvykle stávala základem dramaturgie následující LP desky. Postupem času se některé skupiny nahrávání singlů úplně vzdaly a od 70. let se situace úplně obrátila. Nejúspěšnější nahrávky z LP desky bývají dodatečně vydávány na singlech.

Související články

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.