Jan Šimáně

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Jan Šimáně
Narození	1. října 1924 Praha, Československo
Úmrtí	13. února 2013 (ve věku 88 let)
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov
Bydliště	Praha Česko Česko
Povolání	spisovatel a novinář
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Šimáně „Galén“ (1. října 1924 Praha – 13. února 2013 Tábor)^[1] byl český skaut a redaktor časopisu ABC^[2]. V 60. létech podnítil při časopise ABC zakládání dětských klubů zaměřených na techniku, historii a přírodu. Jeho kluby měly mezi mládeží velký ohlas, protože představovaly zajímavou alternativu monopolní pionýrské organizaci. S vybranou skupinou dětí připravoval letní putovní tábory, které vedl ve skautském duchu. V roce 1968 se aktivně účastnil na obnově českého skautingu^[3] a vykonával mj. funkci šéfredaktora časopisu Skaut - Junák.^[4] Po Husákově likvidaci skautského hnutí pokračoval v organizování dětských klubů v rámci Klubu mladých čtenářů a některých neoficiálních aktivit. Není proto divu, že se dostal mezi postižené komunistickým režimem a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Poté byl nucen se živit jako dělník.

Jan Šimáně po celý život aktivně organizoval a podporoval dětské kluby (za Husákovy normalizace i rodinné), na jejichž podporu založil v roce 1991 Galénovu nadaci, která byla v roce 2005 přeregistrována na Galénův nadační fond (GNF)^[5]. Inicioval také mnoho udílení Březových lístků, byl také jeho držitelem nejvyššího dvanáctého stupně. Bez ohledu na to, v jakém prostředí působil, byl nejen pro mladou generaci nesmírně inspirativní osobností, z níž byly silně cítit skautské morální principy.

Patří také k zakladatelům akce Celostátní vzájemná výměna zkušeností - CVVZ

Galénův život

• Vršovický školák (1930 - 1941): pilně cvičil v Sokole, patřil mezi vlčata 18. oddílu Junáka, byl aktivním členem Sdružení mládeže Českobratrské církve evangelické, navštěvoval přednášky YMCA, vyhledával kamarády kde jen mohl.

• Již ve svých dvanácti letech (v roce 1936) založil v Bělči nad Orlicí se svými mladšími sourozenci a prázdninovými přáteli dětský klub DMKK (Družstvo mladých kamarádů a kamarádek);

• V roce 1937, bezprostředně po vzniku Klubovní rubriky tehdejšího a legendárního Mladého hlasatele, změnili svůj klub na celoroční, sídlící v Praze pod novým názvem KPN (Klub Parta nerozlučných, klub. číslo 8.229). Jak v Bělči, tak v Praze se členové klubu navzájem nejen bavili, ale také učili přátelství, dovednostem a morálce při hrách, sportu a výletech, vydávali svůj strojopisný časopis Parťák.

• Přes fašistický zákaz všech dětských organizací vč. klubů Mladého hlasatele KPN nejen utajeně pokračoval ve své tradiční činnosti, ale rozšířil se na čtyřicet členů, zavedl si členské kandidátské lhůty a přijímací zkoušky, čestné tituly Junior a Senior. V roce 1944 vznikla i tajná večerní klubovní škola s přednáškami dospělých k různým společenským tématům a s výukou cizích jazyků. Jan i při svém válečném tzv. totálním nasazení v Říši vedl klub Čeští lvi.

V okupaci a až do roku 1948 vycházely pod Janovým vedením časopisy Jelení řev a Hradlo, byl rozdáván i Plán, ve kterém byly uváděny důležité pokyny, změny i zprávy o vyznamenáních v "jeho" junáckých organizacích. Označení KPN již v té době na veřejnosti ustupovalo, tradiční pojetí však zůstalo uvnitř oddílů, např. při táborech a kurzech.

• Začátkem května 1945 měl KPN 50 členů, kteří uměli organizovat hry, výpravy, tábory a ostatní život klubů. Proto se KPN za tři týdny po Květnové revoluci rozrostl na 300 členů a kandidátů a přeměnil se na dva junácké chlapecké oddíly, dívčí oddíl, smečky vlčat, roje světlušek a rovery. Jan stále hájil neoddělovanou činnost chlapců a děvčat. Podle Pinkových vzpomínek se tehdy řídil skautským přesvědčením, že práce s dětmi má být nestranická.

• Po únoru 1948, který přinesl zákaz dosavadních dětských organizací, se Jan neúspěšně snažil zachránit své junácké středisko založením samostatné pobočky Svazu mládeže a organizováním Pionýrských oddílů Junáka. Později jako krátkodobě působící tajemník ústředí Pionýrské organizace chtěl s podporou škol, odborů a politických stran vytvořit podmínky pro zajímavé skautské vyžití i těm dětem, které tehdy nebyly členy Junáka.

• V roce 1949 byla zakázána jakákoli propagace junáctví. Jan Šimáně byl povolán k výkonu dvouleté vojenské prezenční služby, z ní přešel na Vojenskou akademii a stal se důstojníkem Československé lidové armády. Jeho představy o možnostech výchovy mladíků (až) na vojně se nenaplnily. Na vlastní žádost proto v roce 1956 odešel z činné služby a začal působit jako vychovatel mládeže -- profesionál. Nejprve dva roky na učilišti v Radotíně, pak jako ředitel Krajského domu pionýrů v Praze-Karlíně, odkud byl po dvou letech odvolán.

• V r. 1959, u příležitosti 10. výročí vzniku Pionýrské organizace a z podnětu V. Tomana-Hadžiho, svolala redakce časopisu ABC na Radyni u Plzně turistický sraz se čtenáři. Po vzniku usnesení Ústřední rady PO ČSM (o rozvíjení práce Pionýra v místech bydliště) redakce ABC v září 1960 modernizovala své čtenářské kluby na Raketové posádky (účastníci hry Volá vesmír), vznikly Hlídky ochrany přírody, Dívčí kluby, později i Setonovské kluby lesní moudrosti a další. Počet čtenářských klubů ABC se zvyšoval, bylo nutno je organizačně členit do tzv. Stovek. Jan se stal vedoucím Nulté a v době vzniku hry Volá vesmír byl redaktorem zpravodajství ABC, pro čtenářské kluby intenzivně a nápaditě pracoval. Principy spontánního sebeorganizování a sebevýchovy dětí v klubech začaly využívat i další dětské časopisy.

• V roce 1965 byla při Ústředním výboru ČSM ustavena Komise malých kolektivů s Janem v čele. Ten zastával názor, že kluby-mikrokolektivy nemusí být vázány jen na redakce časopisů, což nebylo v zájmu redakcí a v úplném souladu s pojetím čtenářských klubů Jaroslava Foglara. Jan organizoval nejen pravidelné srazy dětí, ale i "semináře" jejich vedoucích a patronů. Tak se v roce 1965, v počátcích existence Hnutí mikrokolektivů, zrodily Velké Výměny Zkušeností (VVZ) a pak i zásady oceňování práce pro děti a s dětmi, začaly vznikat první diplomy a později odznaky Březový lístek -- Jun;

• Demokratičnost a stoupající nezávislost hnutí klubů-mikrokolektivů ho činila přitažlivějším pro děti a mládež, ale problematičtějším pro tehdejší politické vedení státu, i když hnutí pomáhalo deformalizaci a odluce Pionýra od škol. V roce 1967 byla Komise PO ČSM pro mikrokolektivy zrušena. Jan pak působil v redakcích Státního nakladatelství dětské knihy, Nakladatelství Albatros a v letech 1968-9 jako šéfredaktor obnoveného časopisu Skaut-Junák. Zde, zdá se, začal užívat přezdívku Galén, kterou získal v mládí po představení hry Karla Čapka "Bílá nemoc" pro své chlapecké přesvědčení, že Galénové zvítězí nad diktátory.

• Jako protest proti okupaci Československa "bratrskými armádami" v srpnu 1968 spoluvydal a šířil obrazový leták Nepokořená svoboda, který se stal záminkou pro jeho zatčení, odsouzení a uvěznění v roce 1970. Po propuštění z vězení Galén směl pracovat jen jako dělník v gumárně. Stále však spolupracoval s mikrokolektivy, které prožívaly druhou, tentokrát ilegální vlnu rozvoje, i po odchodu do důchodu v roce 1984.

• Po sametové revoluci v roce 1989 se spolupracovníky založil a řídil redakci obnoveného Mladého hlasatele, bylo vydáno 22 čísel. V roce 1990 spoluzaložil a stal se členem nejvyššího orgánu sdružení Duha, které v roce 1991 začalo vydávat časopis Duhová planeta.

• V prosinci 1991 zakládá Galénovu nadaci a k podpoře činností s dětmi a mládeží do ní vkládá své peníze, získané z odškodnění za své věznění a nucené pracovní nasazení. Vrátil se ke svým "spanilým jízdám" na letní tábory a Lesní školy, aby tam znovu propagoval Velkou Pedagogickou Hru, Pět Pé, ideály Žlutého kvítku, Březového lístku a Přátelství rozrůzněných.

• V červnu 1998 zemřela Galénovi manželka a jemu se začaly zhoršovat různé zdravotní potíže, kvůli nimž musel omezovat především své cesty "do terénu". Po kolektivním tápání nad potřebou a úkoly Sdružení Březový lístek se soustředil na rozběh činnosti "přeregistrovaného" Galénova nadačního fondu. S pomocí starých i nových přátel začal svolávat pravidelné lednové porady nejaktivnějších zastánců Březového lístku (PONS), které byly a jsou neformálním, ale kolektivním a účinným koordinátorem dění kolem BL a jeho přizpůsobení novým podmínkám.

• Během roku 2006 stoupla nutnost zajistit dvaaosmdesátiletému Galénovi-vdovci intenzivní rodinnou péči, proto začátkem roku 2007 přesídlil ke své dceři do Tábora a činnost svých přátel i následovníků pozoroval z povzdálí.

Odkazy

Reference

Související články

• Březové lístky
• ABC (časopis)
• Mladý hlasatel
• Duha (spolek)
• VIDEO Přátelství rozrůzněných
• Povídání o Galénovi (Asociace NNO Jihočeského kraje)
• Skaut (časopis)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Šimáně na Wikimedia Commons
• Brezovylistek.cz: Jan Šimáně – Galén (12) Archivováno 26. 10. 2008 na Wayback Machine. (11/2007)
• Duha.cz: Zemřel Jan Šimáně – Galén, jeden z duchovních otců Duhy (2/2013)