LGBT práva v Belgii

Práva leseb, gayů, bisexuálů a translidí (LGBT) v Belgii jsou považována za nejprogresivnější v Evropě ^[1] i ve světě. Stejnopohlavní sexuální aktivita byla legalizována v r. 1795. věk způsobilosti k pohlavnímu styku byl pro obě orientace na sjednocen v r. 1985. Poté, co Belgie přijala r. 2000 zákon o statutárním soužití, se navíc stala po Nizozemsku v r. 2003 také druhou zemí na světě, která legalizovala stejnopohlavní manželství. Adopce dětí homosexuálními páry byla zcela zlegalizována v r. 2006 a postavena na stejnou úroveň jako adopce heterosexuálními páry. Lesbické páry mají přístup k asistované reprodukci. Anti-diskriminační zákony zakazující diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání, bydlení, ve veřejných i soukromých ubytovacích zařízeních byly přijaty r. 2003. Diskriminace na základě genderové identity byla zakázána v r. 2014. Translidé si smějí za určitých okolností nechat změnit pohlaví.

Belgie je všeobecně považovaná za jednu z nejvíc gay friendly zemích na světě,^[2] v níž podle aktuálních výzkumů většina Belgičanů podporuje stejnopohlavní manželství a adopce. Bývalý premiér Elio Di Rupo se otevřeně hlásí k homosexualitě, což jej činí jedním z 3 premiérů hlásících se k LGBT. Pascal Smet, bývalý ministr školství je rovněž otevřený gay.

Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity

Stejnopohlavní sexuální styk dekriminalizovala Belgie v r. 1795 během francouzské nadvlády.^[3] Článek 372 trestního zákoníku stanovuje legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku ve výši 16 let bez ohledu na sexuální orientaci nebo pohlaví. Ten byl krátce v letech 1965-1985 pro stejnopohlavní soulož zvýšen na 18 let. Toto diskriminační ustanovení pak zrušila revize článku 372 trestního zákoníku. Za novelou článku 8. dubna 1965 stál reprezentant Freddy Terwagne s odvoláním se na ochranu dětí a mládeže. Návrh na zrušení předlotil ve Sněmovně reprezentantů člen parlamentu Luc Van den Bossche 13. května 1983. Ten Senát následně schválil v červnu 1985. Revize článku 372 nabyla účinnosti k 18. červnu 1985.^[4][5]

Stejnopohlavní soužití v Belgii

Belgie se stala druhou zemí po Nizozemí, která umožnila homosexuálům uzavírat manželství v r. 2003^[6] Stejnopohlavní páry takto získaly stejná práva a povinnosti jako různopohlavní páry.

Adopce a plánování rodiny

Homosexuální páry získali stejná adopční práva jako heterosexuální páry v r. 2006.^[7]Spolu s nimi získaly lesbické páry také rovný přístup k asistované reprodukci.

Adopční právo je obecně regulované na federální úrovni, což dává vládám belgických společenství volnou ruku v přístupu k procesu osvojení. V letech 2006-2014 si 56 gay párů a dva lesbické páry společně osvojily dítě ve Vlámském společenství. Tou dobou došlo k osvojení 12 dětí ve Francouzském společenství. Touto dobou proběhlo tedy v Belgii 70 homoparentálních osvojení.^[8]

Služba v armádě

Gayům a lesbám není upíráno právo otevřeně sloužit v armádě.

Ochrana proti diskriminaci a zločinům z nenávisti

Anti-diskriminační zákony přijaté 25. února 2003 ^[9] zakazují diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace. Zákon byl později nahrazen podobným zákonem r. 2007.^[10]

Anti-diskriminační legislatvia z let 2003 a 2007 rovněž ukládá přísnější tresty za zločiny z nenávisti, kterou jsou mimo jiné založeny také na pohlaví a sexuální orientaci.

29. listopadu 2013 Vláda Eli Di Rupa schválila rozšíření anti-diskriminačního zákona o genderovou identitu. Ten byl rovněž přijat parlamentem a podepsán jeho veličenstvem. 22. května 2014..^[11][12][13]

22. prosince 2014 soudní porota města Liège shledala celkem čtyři osoby vinnými za vraždu Ihsana Jarfiho motivovanou homofobií. Jednalo se o první případ v Belgii, kdy byl trestný čin vrařdy oficiálně kvalifikován jako zločin z nenávisti založený na sexuální orientaci oběti.^[14]

Práva translidí

Zákon z r. 2007 týkající se změny pohlaví ^[15] umožňuje Belgičanům podstupovat proces změny pohlaví, pokud prokáží, že jejich stav nekompatibility s pohlavní identitou je trvalý a neměnný, a že se svobodně rozhodli žít jako příslušník opačného pohlaví. Toto obnáší následnou změnu rodného listu a fyzickou změnu vzhledu dotyčné osoby, s níž jsou spjaté lékařské zásahy, vč. sterilizace.

Předtím šlo podstupovat změnu pohlaví pouze za souhlasu soudu.

Mezi místními i mezinárodními nemocnicemi je mnoho speciálních oddělení, které se specializují na chirurgickou změnu pohlaví. Mnoho francouzských translidí sem jezdí podstupovat změnu z důvodu neochoty nemocničního personálu ve Francii.^[16]

Životní podmínky

LGBT komunita je belgickou společností přijímána na velmi dobré úrovni. Scéna je zde dobře rozvinutá s vysokým počtem gay klubů. Průzkum veřejného mínění členských zemí EU ukázal, že 62 % Belgičanů podporuje legalizaci stejnopohlavního manželství v celé Evropě.^[17]

Politika

LGBT práva jsou široce podporovaná vládou a většinovými politickými stranami, vyjma pravicově extremistické strany Vlámský zájem (Vlaams Belang, dříve Vlámský blok). Když se hlasovalo o přijetí stejnopohlavního manželství tak Otevření vlámští liberálové a demokraté, Křesťanskodemokratická a vlámská strana (frankofonní), Socialistická strana, Socialistická strana - jinak (vlámská), Ecolo, Agalev a Lidová unie pro přijetí s několika zdrženími se, zatímco Vlámský blok a Národní fronta proti. Humanistický demokratický střed hlasoval proti s několika zdrženími se a Reformní hnutí hlasovalo různě.

Několik politiků se otevřeně hlásí k homosexualitě. Například bývalý belgický premiér Elio Di Rupo za PS a bývalý vlámský ministr školství v druhé vládě Peeterse Pascal Smet^[18] za Sp.A Dalšími LGBT členy vlámského parlamentu jsou mimo jiné Piet De Bruyn (N-VA), Lorin Parys (N-VA) a wellenská starostka Els Robeyns.

2. dubna 2014 přijal vlámský parlament v poměru hlasů 96:0 (15 zdržení se) rezoluci člena parlamentu Pieta De Bruyna (N-VA) na vládní ochranu a podporu rovných příležitostí pro translidi ve společnosti. Rezoluci podpořily všechny politické strany, vyjma Vlámského zájmu.

V belgických volbách do Evropského parlamentu v r. 2014 se gynekoložka pracující ve Fakultní nemocni v Gentu Petra De Sutterová stala druhou kandidátkou za stranu Zelených, čímž se stala první kandidující transženou.^[19]

Po proběhlých volbách se N-VA, největší Vlámsko/belgická strana, stala terčem kritiky za přidružení do parlamentní skupiny Evropských konzervativců a reformistů, v níž má členství několik pravicově extremistických homofobních stran. Nicméně N-VA se zapřísahala, že bude vždy podporovat LGBT práv. Své kroky obhájila tím, že se jedná o jedinečnou příležitost změnit postoj ostatních stran ve skupině.^[20]

Belgické hnutí za LGBT práva

Belgičtí gay aktivisté se sdružují v několika organizacích. Některé z nich tvoří součást Çavarie a Wel Jong Niet Hetero (Překlad z nizozemštiny: 'Mladí, ale nerovní'), což jsou dvě nizozemsky hovořící GLBT organizace ve Vlámském a Bruselském regionu. Francouzsky mluvící částí Valonska a Bruselu je Federation des Associations Gayes et Lesbiennes.

Aktivismus za gay práva je v Belgii nejvíc viditelný na pochodech a demonstracích BLGP "Belgium Lesbian and Gay Pride". Ty se konají každý rok v hlavním městě Bruselu od r. 1996. Podobné akce se sporadicky konaly již předtím jak v Bruselu, tak i jiných městech. Byť mají dnešní pochody spíše charakter festivalu, stále se jich užívá k politické agendě gay hnutí, jehož potřeby stále nebyly plně uspokojeny. Cíle hnutí, do nichž spadaly anti-diskriminační zákony, inkluze homosexuality do středoškolské sexuální výchovy a možnost homoparentálního osvojení, byly postupem času plněny - 1996, 1999, 2000, 2004 a 2005.

Většině požadavkům gay aktivistů, jejichž středobodem bylo stejnopohlavní manželství a plná adopční práva, Belgie vyhověla v nadcházejících letech. Proto se také začaly vést diskuse na téma, zda takové pochody nejsou už zbytečné. Tento bod se začal probírat zejména poté, co došlo k radikálnímu poklesu účastníků v r. 2007. Příčina byla ale připisována spíš špatnému počasí a větší atraktivnosti pochodu gay pride v sousedních zemích. Pochod v r. 2007 obsahoval ještě 17 požadavků. Kromě přijetí téměř kompletní rovnosti gay práv v Belgii se vyvíjel nátlak na politiky, aby hráli podstatnou roli v prosazování této agendy i na půdě Evropské unie. Několik členů téměř všech politických stran se pochodu v r. 2007 i minulých zúčastnilo. Mezi nimi byl dokonce i člen pravicově extremistické strany Vlámský zájem.

Někteří účastníci pochodu v r. 2007 nesli nápis "Děkujeme Vám, pane Verhofstadte!", jelikož právě v průběhu dvou Verhofstadtových vlád OVLD došlo k podstatnému rozšíření LGBT práv, zejména přijetím stejnopohlavního manželství. Verhofstadtovy vlády se skládaly také z liberálů, socialistů a zelených.

Před r. 1998 se pochody nazývaly "Roze Zaterdag - Samedi Rose" ("Růžová sobota"). Toto jméno si převzala první belgická demonstrace za gay práva v r. 1979 od stejně pojmenované série nizozemských pochodů konaných léta předtím. Manifestace proběhla nejprve 5. května 1979 v Bruselu. Po následujících dva dnech se konaly další v Bruselu a Antverpách. Po krátkém období každoročních akcí se pouze v r. 1990 rozhodlo, že by se měly pochody organizovat pravidelně. Nejprve 5. května v Antverpách a pak dvakrát za rok v Gentu a Antverpách. Pak se v r. 1996 přesunula "Růžová sobota" definitivně do Bruselu, kde také získala status pravidelného průvodu městem. Následující se poprvé začalo nést 10 obrovských transparentů s několika požadavky. Ve finále získal pochod v r. 1998 jméno Belgian Lesbian and Gay Pride.

V r. 2013 se Antverpy staly hostitelským městem třetího ročníku World Outgames.

Dárcovství krve

V zájmu zachování bezpečnosti krevní transfuze je v současné době mužům majícím sex s muži odepřená možnost dárcovství.^[21]

Kontroverze gay dárcovství krve je politickým problémem, jimž se zabývají vesměs všechny politické strany, zdravotnická zařízení a LGBT asociace.^{[22][23][24][25]}

V r. 2016 slíbila ministryně zdravotnictví Maggie De Blocková přehodnocení zákona s argumentací nejnovějšími vědeckými poznatky. V listopadu 2016 oznámila, že ke změně přístupu dojde v r. 2017. Dárcovství bude umožněné pouze těm homosexuálním mužům, kteří žili nejméně 12 měsíců v sexuální abstinenci.^[26]

Souhrnný přehled

Legální stejnopohlavní styk	(1795)
Stejný věk legální legální způsobilosti k pohlavnímu styku pro obě orientace	(mimo léta 1965–1985)
Anti-diskriminační zákony v zaměstnání	(2003)
Anti-diskriminační zákony v přístupu ke zboží a službám	(2003)
Anti-diskriminační zákony v ostatních oblastech (homofobní urážky, zločiny z nenávisti)	(2003)
Stejnopohlavní manželství	(1. červen 2003)
Jiná forma stejnopohlavního soužití	(1. leden 2000)
Společná adopce stejnopohlavními páry a adopce dítěte partnera	(30. června 2006)
Gayové a lesby můžou otevřeně sloužit v armádě
Možnost změny pohlaví	(1. září 2007)
Přístup k umělému oplodnění pro lesbické ženy
Automatické rodičovství pro oba rodiče po narození	(6. květen 2014)
Náhradní mateřství pro gay páry	(neregulované)
MSM smějí darovat krev	/ (Od r. 2017 se čekává změna současného doživotního zákazu na 1roční zkušební lhůtu)

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Belgium na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu LGBT práva v Belgii na Wikimedia Commons
• Belgian Lesbian and Gay Pride website
• Çavaria website (Dutch only)
• Website of Federation des Associations Gayes et Lesbiennes (French only)
• First Belgian gay news and lifestyle site
• Where to go in Gay Belgium?
• Weljongniethetero website

LGBT práva v evropských zemích
Země	Albánie • Andorra • Arménie • Ázerbájdžán • Belgie • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bulharsko • Černá Hora • Česko • Dánsko • Estonsko • Finsko • Francie • Gruzie • Chorvatsko • Irsko • Island • Itálie • Kazachstán • Lichtenštejnsko • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Malta • Moldavsko • Monako • Německo • Nizozemsko • Norsko • Polsko • Portugalsko • Rakousko • Rumunsko • Rusko • Řecko • San Marino • Severní Makedonie • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Srbsko • Španělsko • Švédsko • Švýcarsko • Turecko • Ukrajina • Vatikán
Území se sporným postavením	Abcházie • Jižní Osetie • Kosovo • Podněstří
Teritoria, kolonie a zámořská území	Faerské ostrovy (Dán.) • Gibraltar (VB) • Guernsey (VB) • Jersey (VB) • Man (VB)