Lužická srbština nebo též lužičtina je všeobecné pojmenování pro příbuzné západoslovanské jazyky používané Lužickými Srby na území německé Lužice, tj. ve východním Sasku a v jihovýchodním Braniborsku.
Lužická srbština se vyvinula z jazyka Polabských Slovanů, kteří vymřeli asi v 10. století, avšak zachovaly se prameny pro přepis a rekonstrukci jejich jazyka. Lužice patřila k Zemím koruny České, ztracena byla definitivně až v roce 1814 po vídeňském kongresu. V současné době jsou Lužičtí Srbové výrazně asimilováni, někteří z nich si však uchovávají jazyk i kulturní tradice.
Po roce 1990 se stala lužická srbština úředním jazykem v některých oblastech Německa, zejména v okolí města Budyšín (lužickosrbsky Budyšin, německyBautzen), a vyučuje se i na místních školách. Lužičtí Srbové také prožívají jakési „národní obrození“, kdy ti z nich, kteří byli vychovávání pouze německy, mají nyní široké možnosti se jazyk svých předků naučit, a ožívají i jejich národní tradice. Většina Lužických Srbů dnes ovládá lužickou srbštinu (jako jazyk pro domácí komunikaci) i němčinu (většinou v práci, při styku s úřady ap.). Z jazykovědného hlediska rozeznáváme lužickou srbštinu horní a dolní:
Článek Lužičtí Srbové na serveru http://www.luzice.cz
Serbske Nowiny
Kurs serskeje rěce / Bluń, úvodní dialogy k lekcím učebnice lužické srbštiny Curs practic de limba sorabăv západním grodkovském nářečí (střední Lužice)