Ostramo

OSTRAMO (Ostravská rafinerie minerálních olejů) byla firma, kterou znaly generace obyvatel Ostravy jako Petrolejku.^[1][2] Název Petrolejka se zachoval ve tvaru „U petrolejky" jako díl základní sídelní jednotky (ZSJ) s kódem 1137350 uvedený v číselníku ZSJ Českého statistického úřadu.

Vznik

V roce 1889^[3] vznikla v obci Přívoz třetí rafinerie na území dnešní České republiky.^[4] Okolnosti, které měly vliv na lokaci rafinerie do Přívozu:^[5]

• poptávka po petroleji na svícení
• ropná pole v Haliči (tehdy součást stejného státu, tj. Rakouska-Uherska)
• dobré železniční spojení
• blízkost chemických továren produkujících potřebné chemikálie pro výrobu
• osobní vztah zakladatele Dr. Maxe Böhma k Ostravě

Výčet výrobků firmy je uveden v inzerátu z roku 1897.^[6]

V roce 1902 vstoupila ostravská rafinerie do kartelu Exportbüro der österreichischen Petroleum-Raffinerien (OLEX), který umožnil export ropných výrobků do západní a severní Evropy.^[3]

Názvy „Petrolejky“ v průběhu let

• Ostrauer Mineralöl-Raffinerie Max Böhm ₰ Co., komanditní společnost (1889)^[3]
• Oderfurter Minaralölwerke, Gesellschaft, m.b.H., název vznikl v důsledku rozdělení společnosti (1908)^[3]
• Přívozer Minaralölwerke, s.r.o., v důsledku zrušení německého názvu obce Oderfurt Výnosem ministerstva vnitra v roce 1920 (1922) a přijetím zákona 267/1920 Sb. ze dne 14. dubna 1920 o odstranění nevhodných názvů^[3][7]
• Přívozer Minaralölwerke, a.s. v důsledku transformace na akciovou společnost (1930)
• Přívozské závody minerálních olejů, akc. spol., ředitelství sídlilo sídlila na ulici Jaurèsova 1 (1939)^[8][9]
• Ostranaft, jako závod Rafinerie minerálních olejů, Pardubice (1946)^[10]
• Ostravská rafinerie minerálních olejů n. p.(1950)^[10]
• člen Sdružení československých rafinerií minerálních olejů (1958)^[10]
• člen VHJ (výrobně hospodářské jednotky) Slovnaft (1962)^[10]
• člen Závodů na zpracování ropy a uhlí, oborový podnik Praha(1968)^[10]
• závod Chemopetrol, závody na zpracování ropy, generální ředitelství (1969)^[10]
• Ostramo, Chemapol koncernový podnik^[11]

Po 1. světové válce

Firma se potýkala s řadou problémů způsobených:

• Nedostatkem surovin, obalových materiálů a dopravních prostředků
• Přechodem na americkou nebo rumunskou ropu
• Nostrifikačním zákonem z roku 1919, který požadoval přenést sídla a hospodářské vedení společností na československé území.
• Změnou financující banky, kterou se nově stala Živnostenská banka.
• Nařízením ministra pro správu průmyslu, obchodu a živností v souhlasu s ministrem pro správu veřejných prací a s účastněnými ministry č. 25/1919 Sb. z. a n., o úpravě hospodaření výrobky minerálních olejů, benzolem, oleji dehtovými a karbidem.

V roce 1933 založila firma dceřinou společnost OSTRANAFT, a.s., která se zabývala maloobchodním prodejem. OSTRANAFT provozoval 43 čerpacích stanic, ve kterých prodával produkty s registrovanou značkou Triumph.^[3]

Protektorát

Agresivní nacistická válka vyžadovala nebývale velké množství materiálu, včetně pohonných hmot. Rafinerie se staly kritickou infrastrukturou, kterou mohl ohrožovat odboj. Proto byl navýšen počet příslušníků závodní stráže o osm na celkových 14 osob a přidělena jednotka Schutzstaffel (SS) o síle 6 osob.^[3]

Během války stoupalo nebezpečí náletů letadel. Ostrava zažila od srpna 1944 do 15. dubna 1945 celkem 30 náletů.^[12] Cílem Američanů byly ostravské rafinerie a nádraží v Přívoze. Spojenecké bombardování se v té době v rámci tzv. bitvy o benzín zaměřovalo na ropná pole a rafinerie ve snaze připravit německou brannou moc o zásoby pohonných hmot.^[13]

Po roce 1945

Dne 1. ledna roku 1946 byl ministerstvem průmyslu zřízen národní podnik Rafinerie minerálních olejů, do kterého byla začleněna i rafinerie v Ostravě.^[14]

Dne 2. prosince 1952 vstoupilo v platnost nařízení ministra chemického průmyslu č. 110/1952 Sb. o nevyužitých odpadních a upotřebených olejích mazacích.^[zdroj?]

Dne 15. listopadu 1961 vstoupila v platnost vyhláška ministerstva chemického průmyslu 130/1964 Sb. o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních (mazacích) olejů. Socialistické organizace (včetně jednotných zemědělských družstev) byli povinni odvádět upotřebené motorové oleje do distribučních skladů Benzina n. p. minimálně v množství 35 % odebraných čerstvých olejů. Spotřebitelé z řad obyvatelstva byli povinni odvádět upotřebený olej u čerpacích stanic Benzina n. p. Výkupní cena stanovena na 0,69 Kčs/litr upotřebeného motorového oleje.^[15]

V paragrafu 10 výše uvedené vyhlášky stojí: Regeneraci těchto olejů provádějí výhradně rafinerie minerálních olejů. Vyhláška 130/1967 tak stanovila právní rámec organizovaného sběru olejů, ale také položila základy k regeneraci olejů v ostravské rafinerii.

Sběr v rozvinuté síti sběren dosahoval 58–60 tis. tun použitých a odpadních olejů v roce. Sebrané odpadní oleje zpracovával koncernový podnik Chemopetrol Ostramo, Ostrava. Jako recyklační technologie byla použita kyselinová rafinace. Produkovala velké množství zaolejovaných kyselých odpadů, které byly skládkovány.^[16]

Na počátku sedmdesátých let 20. století vláda ČSSR počítala se zvýšením dovozu sovětské ropy a pověřila Chemoprojekt Brno přípravou projektu „Rafinerie Morava". První vytipovaná lokalita jižně od Petřkovic byla zavržena, nadále byla uvažována lokalita severně od Antošovic.^[10]V roce 1977 vznikla studie, která počítala počítala s výstavbou rafinerie v Šilheřovicích na Ostravsku, kam se do roku 1990 měla přestěhovat také asfaltářská výroba z PARAMA Pardubice.^[14]Sovětská strana nepotvrdila dodávky ropy v plánované výši. Zástupci slovenského průmyslu požadovali podíl na dovážené ropě, a tak byl „projekt rafinerie Morava" odložen.^[10]

Koncernový podnik OSTRAMO se soustředil hlavně na regeneraci upotřebených olejů a olejové regeneráty se staly hlavní složkou jimi vyráběných mazacích olejů. Prvními vyvinutými oleji, zavedenými do výroby, byl olej pro dvoudobé benzínové motory M2T, resp. M2T Mix (API TC, SAE 40).^[17] Sortiment tvořily oleje topné, motorové, převodové, speciální; dále plastická maziva, konzervační prostředky, parafíny, cereziny a mikrovosky.^[zdroj?]

Po roce 1989

Rozpadem Chemopetrolu se ze všech koncernových podniků staly samostatné společnosti, jednou z nich byla ostravská rafinerie.

OSTRAMO s. p.^[18] se stalo státním podnikem dne 1. července 1990. Řízením byl pověřen pan Ing. Vítězslav Vlček, prokuristou byl pan Ing. Vladimír Kokeš. V zakladatelské listině bylo stanoveno, že provoz skončí v roce 1993 a následně podnik vyřeší starou ekologickou zátěž (SEZ).^[19] Na základě Usnesení vlády o privatizaci OSTRAMA s. p. formou přímého prodeje se v roce 1992 uzavřením smlouvy s Fondem národního majetku stala majitelem podniku společnost VLČEK a spol. s.r.o.^[20] Měla dva společníky: Josefa Vlčka a Josefa Jedličku. Nástupnickou organizací se stala firma OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. se společníky Vítězslavem Vlčkem a Vladimírem Kokešem.^[21] Tuto společnost pak koupila firma TRANSKOREKTA,^[22] společnost s ručením omezeným, jejíž jednatelkou byla Miroslava Vlčková, manželka Josefa Vlčka.^[zdroj?]

Rafinerie ukončila provoz v srpnu 1995 z důvodu nezajištění řádného skládkování odpadů.^[19]

Staré ekologické zátěže (SEZ)

V areálu firmy se nacházela jedna z největších ekologických zátěží na území České republiky.^[23] Jednalo se hlavně o ropné kaly – nebezpečné odpady, dle katalogu odpadů klasifikované jako 05 01 07* kyselé dehty.^[24] Nebezpečnost ropných kalů byla v jejich toxicitě a v obsahu rakovinotvorných (karcinogenních) polychlorovaných bifenylů.^[25] Nebezpečné odpady pocházely z rafinérské výroby a z regenerace použitých mazacích olejů.^[26] Tyto kaly byly desetiletí volně vypouštěny do lagun R1, R2 a R3.^[zdroj?]

Starou ekologickou zátěží byly nejen laguny, ale také výrobní prostory rafinerie.^[zdroj?]

Dne 24. dubna 1996 se vláda usnesla (vládní usnesení č. 239), že zahájí jednání o nákladech, které vznikly úhradou nákladů vynaložených společností OSTRAMO, Vlček a spol. na odstraňování škod na životním prostředí způsobených činností bývalého státního podniku OSTRAMO Ostrava v areálu skládky odpadů do výše 65 mil. Kč.^[27][28][29]

Výsledkem jednání bylo, že stát odkoupil jihozápadní část areálu (laguny), ale nikoli část severovýchodní, kde se nacházely budovy rafinerie.^[19] Tam chtěl majitel společností OSTRAMO, Vlček a spol. postavit novou rafinerii s moderní technologií.^[30]

Jihozápadní část areálu Ostramo (Lokalita ropné laguny)

Dne 4. prosince 1996 vláda (vládní usnesení č. 626) souhlasila s tím, aby DIAMO státní podnik vykonával právo hospodaření ke státnímu majetku nabytému od OSTRAMO, Vlček a spol., a to areálu skládky odpadů (laguny a související objekty včetně čisticí stanice haldových vod).^[31][28][32] Hlavní etapa sanace, odtěžování kalů, skončila 19. prosince 2020. Následovat bude čištění kontaminované zeminy, podloží a podzemních vod s výhledem na několik dalších let.^[33]

Šlo o oblast se třemi velkými lagunami, které byly označovány jako ostravské laguny.^[33] Od roku 2003 probíhala sanace areálu.^[34] Hlavní etapa sanace, odtěžování kalů, skončila 19. prosince 2020. Následovat mělo čištění kontaminované zeminy, podloží a podzemních vod s výhledem na několik dalších let.^[33]

Severovýchodní část areálu Ostramo (Lokalita bývalé rafinerie)

Severovýchodní část areálu zůstala v držení firmy OSTRAMO, VLČEK, která zde prováděla dekontaminaci a plánovala stavbu ekologické rafinerie.^[19]

Půda v areálu byla prosycena toxickými látkami, situace se ještě zhoršila v červenci roku 1997, když areál zaplavila rozvodněná Odra až do výše 4 metrů.^[23] Majitel Vlček nezajistil nádrže s odpadními oleji před vyplavením velkou vodou.^[35] Z areálu unikly 3 000 m³ toxických látek. Majitel OSTRAMA nedodržel bezpečnostní předpisy,^[36] kvůli tomu čelil obvinění pro obecné ohrožení, stíhání ale ukončila prezidentská amnestie.^[37]

Náměstek ostravského primátora pro životní prostředí Dalibor Madej hodnotil ekologickou zátěž lokality bývalé rafinerie jako větší než zátěž lokality ropných lagun.^[38]

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2001 byl prohlášen konkurs na majetek OSTRAMO, VLČEK a ustanoven konkursní správce. V říjnu 2001 zpochybnil konkursní správce převod nemovitostí firmě TRANSKOREKTA^[30] a zahrnul nemovitosti do konkurzní podstaty s tím, že pozemky patři věřitelům. TRANSKOREKTA rozhodnutí správce napadla u soudu. V roce 2011 rozhodl Vrchní soud v Olomouci o oprávněnosti zahrnutí nemovitostí do konkursní podstaty. Konkursní správkyně (nástupkyně správce) vyhlásila veřejné výběrové řízení na prodej nemovitostí. Město Ostrava přijalo usnesení č. 719/ZM1014/13, ve kterém rozhodlo o záměru koupit průmyslový areál OSTRAMA o celkové rozloze 178 605 m² za cenu 62,5 mil Kč a přihlásit se do výběrového řízení.^[39]

Město Ostrava se před vyhlášením výběrového řízení na prodej nemovitostí snažilo uplatnit pohledávku vzniklou neprovedením sanace areálu. Nároky Ostravy odmítl Krajský úřad Moravskoslezského kraje s odůvodněním, že společnost OSTRAMO, VLČEK není původce odpadu. KÚ dále konstatoval, že magistrát má jako vodoprávní úřad povinnost zabezpečit areál tak, aby se kontaminace nešířila.^[19]

Tato povinnost se stala aktuální, když společnost TRANSKOREKTA ukončila z důvodu nevyjasněnosti vlastnictví činnost včetně provozu hydraulické bariery.^[19][35] TRANSKOREKTA provozovala hydraulickou barieru měsíc, a to kvůli zahájení stavby nové rafinerie za 300 mil. Kč,^[40] podle stavebního povolení z roku 1996, které bylo několikrát prodlužováno. Zrušení stavebního povolení nepřipadalo podle stavebního úřadu v úvahu, protože zde nebyla stavební uzávěra a vodohospodáři to neoznačili za záplavové území.^[37] Odbor ochrany vod ostravského magistrátu vyměřil od roku 2001 firmě TRANSKOREKTA dvě stotisícové pokuty za to, že nezabezpečila areál před znečišťováním okolí.^[35]

K 1. prosinci 2023 patřily nemovitosti společnosti Ostravské logistické centrum. V rámci operačního programu Životní prostředí byla poskytnuta dotace ve výši 122 mil. Kč na projekt Odstranění staré ekologické zátěže v lokalitě bývalé rafinerie OSTRAMO v Ostravě – 1. etapa.^[41] Sanace byla provedena v areálu o celkové rozloze 176 017 m². Bylo odstraněno více než 33 216 m³ kontaminovaných materiálů: zaolejované vody, kalů, kontaminované zeminy a demolovaných stavebních konstrukcí. Území ležící severovýchodně od dálničního přivaděče je sanováno a je možné jej využívat.^[23]

Budovy v areálu

Na projektování budov v areálu se podíleli architekti a stavitelé:^[42]

• Felix Neumann (1860–1942), již od začátku výstavby
• Johann Ulrich (1861–1920), stavitel ve firmě Mihatsch & Ulrich a budoucí ostravský starosta v roce 1895
• Hugo Herrmann^[43] navrhl v roce 1909 budovy na zpracování parafínu

Reference