Palatalizace

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Palatalizace (změkčování) je způsob obměny výslovnosti hlásek, které se vysloví se hřbetem jazyka zdviženým ke tvrdému patru (lat. palatum durum = tvrdé patro).

Při přepisu výslovnosti se v mezinárodní fonetické abecedě označuje horním indexem [ʲ] za příslušným symbolem, např. [tʲ].

Slovanská palatalizace

Palatalizace souhlásky bývá sdílena i následující samohláskou. Fonologicky se z praktických důvodů bere za primární rozlišovací rys palatalizace souhlásky. U samohlásek se změněná výslovnost považuje za poziční variantu (alofon). Tak je tomu např. v ruštině, která má sady palatalizovaných (změkčených) a nepalatalizovaných (tvrdých) souhlásek. Palatalizované souhlásky jsou následovány předními variantami samohlásek, zatímco nepalatalizované zadními. Nejvíce patrný je rozdíl v případě fonému /i/, jehož přední varianta je „měkké“ [i] (и) a zadní varianta je „tvrdé“ [ɨ] (ы).

Ve staré češtině byla palatalizace rovněž důležitým fonologickým rozlišovacím rysem. Palatalizované souhlásky však ve 14. století buď zcela zanikly (změnily se v nepalatalizované), nebo se změnily na palatální (ď, ť, ň). Současně s tím zanikl i výslovnostní rozdíl mezi předními a zadními variantami samohlásek. Ačkoliv palatalizace v češtině zanikla, a ztratila tedy svůj fonologický význam, ovlivnila významně svými důsledky morfologii, slovotvorbu i pravopis (měkké a tvrdé vzory skloňování, střídání hlásek, psaní i/y a ě atd.) současného jazyka.

Forma palatalizace ve slovanských jazycích se nazývá též jotace.

Rozdíl mezi palatalizovanými alveolárami [dʲ], [tʲ], [nʲ], [lʲ] (např. v ruštině) a palatálami [ɟ], [c], [ɲ], [ʎ] (české ď, ť, ň, slovenské ľ) není z akustického hlediska výrazný a některými mluvčími nemusí být dostatečně vnímán. Obě skupiny hlásek se liší zejména polohou špičky jazyka (dásňový oblouk x tvrdé patro).

Palatalizace v praslovanštině

Proces palatalizace v praslovanštině probíhal v několika fázích:

• I. palatalizace (400–500): Způsobily ji samohlásky přední řady – i, ь – které stály za k, g, ch (= palatalizace zpětná). Měnilo se k > č, g > dž > ž, ch > š (např. rϙkьka > rϙčьka = ručka).

• II. palatalizace (600–700): Způsobily ji samohlásky přední řady – ě, i – které vznikly monoftongizací diftongu oi. Palatalizace byla opět zpětná. Měnilo se k > c, g > dz´ > z´, ch > š (v západoslovanských jazycích), ch > s (v jihoslovanských a východoslovanských), např. k rϙkě > k rϙcě = k ruce.

• III. palatalizace (konec 7. století): Nebyla zpětná, ale postupná a její výsledky byly stejné jako u II. palatalizace. K, g, ch se měnilo tehdy, když před ním stál měkký jer, i nebo e.

Palatalizace před jotací (změna před j): pj, bj, mj, vj se v západoslovanských jazycích měnily na p´, b´,m´,v´ a v jihoslovanských a východoslovanských na pl, bl, ml, bl.

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.