Peklo

Peklo je místo v posmrtném životě, ve kterém jsou zemřelí podrobeni utrpení za viny, obvykle jako věčný trest. Náboženství s lineárním pojetím historie líčí peklo jako věčné příkladem jsou křesťanství, islám, ale zřejmě i starořecký Tartaros, zatímco náboženství s cyklickým pojetím času a reinkarnací líčí peklo jako přechodný stav mezi inkarnacemi, zejména v dharmických náboženstvích. Peklo je tradičně umístěno v podzemí (viz podsvětí). Jiným místem posmrtného života je nebe či ráj.

Další náboženství považují podsvětí za říši mrtvých obvykle umístěnou v podzemí, například Hádés, Hel, Šeol, Xibalbá nebo Mictlan. Ve starověkých mytologiích je často popisována možnost vstupu do podsvětí ze světa živých (viz také brána do pekel v pozdějších evropských pohádkách nebo v Božské komedii) kam odcházely duše zemřelých. Peklo je součástí řady mytologií, náboženství a folkloru. Peklo je obýváno démony a dušemi zemřelých. Peklo je v náboženských představách včetně křesťanství a islámu nejčastěji popisováno jako jezero ohně a síry (poprvé již ve Zjevení Janovu). V jiných tradicích je peklo naopak ledově chladné. Některé buddhistické i křesťanské texty (Božská komedie) připouštější existenci ohnivých i ledových pekel.

Přehled

Starověká polyteistická náboženství

Starověké Řecko a Řím

V řecké mytologii je Tartaros (řecky Τάρταρος) ponuré místo či propast ležící v podsvětí, sloužící jako místo trestu. V dialogu Gorgias Platón píše že duše zemřelých jsou souzeny poté, co překročí řeku mrtvých, a ti, kteří zasluhují trest, jdou do Tartaru.^[1] Římané je později převzali.

Monoteistická náboženství

Židovství

Šeol je v hebrejské Bibli místo temnoty, kam jdou duše zemřelých. Šeol je v řečtině překládán jako Hádés. V Novém zákoně je Hades podsvětí a jeho personifikace.^[2] Raný judaismus neměl koncept pekla, přičemž pojetí posmrtného života bylo přijato v helenistickém období, zřejmě od sousedících helenistických náboženství. Příkladem je kniha Daniel. Daniel 12:2 říká „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“^[3]

Křesťanství

Křesťanská doktrína pekla vychází z Nového zákona. Slovo peklo se v řeckém Novém zákoně nevyskytuje, jsou tam ale použita tři jiná slova: řecká slova Tartaros a Hades a hebrejské slovo Gehinnom. V Septuagintě a Novém zákoně překladatelé použili slovo Hádés na místě hebrejského Šeolu, avšak spíše s židovským než s řeckým pojetím. V židovském pojetí je Šeol jako v knize Kazatel^[4] místo, kde není žádná aktivita. Nicméně už od Augustina někteří křesťané věřili, že duše zemřelých křesťanů odpočívají v pokoji, zatímco zavržení hříšníci trpí od smrti až po vzkříšení.^[5]

Podle biblické knihy Zjevení Janova bylo peklo připraveno pro Satana a jeho anděly, po Posledním soudu však do něj budou uvrženy také duše zlých lidí a lhářů (Zj. 20:14-15, Zj. 21:8). Římskokatolická církev definuje peklo jako stav konečného (sebe)vyloučení ze společenství s Bohem a blaženými. Peklo je důsledek úmyslného páchání smrtelného hříchu bez pokání a úmyslného odmítání Boží milosti, což má za následek věčné oddělení od Boha.^[16] v okamžiku smrti.^[17] Za jeden z mála konkrétnějších popisů křesťanského pekla je považována novozákonní fráze „pláč a skřípění zubů“.

Islám

V islámu je džahannam (v arabštině: جهنم) místem ohně a dalších utrpení zatracených. Někdy bývá, snad pod staroegyptským vlivem, popisováno jako obrovský netvor, který o Posledním soudu pohltí všechny zatracené do svých útrob, kde budou navěky trpět.^[18]

Východní náboženství

Buddhismus

V buddhismu je peklo nazýváno naraka nebo niraja a je chápáno jako místo dočasného trestu a utrpení mezi dvěma inkarnacemi. Buddhistické texty popisují několik desítek ledových a horkých pekel. Především v čínském a japonském buddhismu je peklo popisováno jako byrokratická mašinerie se soudci, žalobci, soudními vykonavateli, dozorci a katy, která funguje podle vzoru středověké čínské a japonské justice.

Hinduismus

Naraka (v sanskrtu naraka) je peklo v hinduismu. Jeho vládcem, a současně nejvyšším soudcem, je bůh smrti Jama, který je díky tomu někdy vnímán také jako bůh spravedlnosti. Podobně jako v buddhismu jsou i v hinduismu pekelné tresty dočasné a po jejich vypršení následuje další inkarnace.

V literatuře

Mezi nejznámější historické popisy pekla patří Božská komedie od Dante Alighieriho. Básník zde postupně putuje peklem, dále očistcem a nakonec zakončí svou pouť v ráji. Peklo je různým způsobem zobrazeno v mnoha dílech moderní literatury a kinematografie, zejména v žánrech fantasy a hororu, v českém prostředí však také v pohádkové opeře (Čert a Káča), filmových pohádkách (např. Hrátky s čertem, S čerty nejsou žerty, Z pekla štěstí, Čert ví proč) a další tvorbě pro děti.

Kultura

Folklór

Tato část článku potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: vyčlenit

V lidové mytologii je možno do pekla vstoupit, zachránit z něj trpící duši, vyvést ji z pekla ven a vrátit tak zemřelého hříšníka do života. O mnohých jeskyních, tunelech a jiných otvorech v zemi se v pověstech vypráví, že jsou vchodem do pekla. Jindy se říká, že brána do pekla se nachází za šípkovým keřem. Odtud pochází úsloví „jdi mi k šípku“.^[19] V evropském folklóru, včetně českých pohádek, jsou s peklem velmi často spojovány ohromné kotle, v nichž se hříšné duše vaří nebo pečou. S touto představou pracuje v Božské komedii i Dante Alighieri, ale nemá oporu v Bibli ani ve spisech církevních otců. V hinduistických textech se hovoří o pekelných kotlích, do nichž budou v Jamově říši uvrženi ti, kdo spáchali incest se svou sestrou nebo zabili vyslance.^[20] Také na japonských a tibetských obrazech buddhistického pekla se nacházejí obrazy démonů vařících hříšníky v kotli. Snad nejstarší zmínky o podsvětních kotlích, v nichž mají být zničena zloba a nemoci, se objevují v chetitských zaklínadlech z 2. tisíciletí př. n. l.^[21]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hell na anglické Wikipedii.

Literatura

• W. C. Crockett: Čtyři pojetí pekla, Návrat domů, Praha 2001, ISBN 80-7255-025-X
• Giuseppe Tomaselli: Peklo existuje, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2006, ISBN 80-7266-243-0
• TURNER, Jan N. O pekle. Časopis katolického duchovenstva. Roč. 1871, čís. 8, s. 582–592. Dostupné online. 

Související články

• Ďábel
• Spása
• Vzkříšení
• Poslední soud

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu peklo na Wikimedia Commons
• Téma Peklo ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo peklo ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Peklo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Galerie peklo na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.