Sluneční božstva

Egyptský bůh slunce Re

Kult slunce je druh náboženského chování při kterém je uctíváno Slunce či božstva jej ztělesňující. Ačkoliv bylo uctívání slunce v minulosti zaměňováno s archaickými náboženstvími či „pohanstvím“ obecně, tak ve skutečnosti došlo k vývoji významného solárního kultu prakticky jen mezi Egypťany, Indoevropany, v Mezoamerice a Incké říši. Kult slunce byl tak typický především pro rozvinuté městské civilizace s ideologií sakrálního království. Náčelníci a králové byli často chápáni jako spojení se Sluncem, například jako jeho synové. Příkladem jsou polynéští náčelníci nebo inčtí, babylónští, chetitští a indičtí králové.[1][2]

V náboženstvích bez výrazného slunečního kultu bůh Slunce zpravidla splývá s laskavým nejvyšším bohem, který bývá zároveň stvořitelem a nebeským božstvem. I v tomto případě je pak zpravidla zachována pasivita nejvyššího božstva, které je vzýváno jen v krajních situacích. Ústřední pozici má v těchto náboženstvích zpravidla kult předků a přírodních duchů. Tento přístup se objevuje například v náboženstvích subsaharské Afriky, Indonésie, drávidské a austroasijské Indie. Často je také Slunce označováno za oko nejvyššího boha. V Mezopotámii se zase například v Mardukovi spojili plodnostní a solární atributy. Slunce často hraje svojí roli v pohřebních rituálech a je chápáno jako průvodce mrtvých – psychopomp. V archaickém myšlení Slunce každou noc prochází podsvětím bez toho aby zemřelo. V důsledku toho má ambivalentní povahu, přivádí mrtvé do podsvětí a zároveň je z něj vyvádí.[3]

Egypt

Velmi významný byl sluneční kult v Egyptě kde sluneční bůh Re postupem času splýval s dalšími božstvy například jako Chnum-Re nebo Amon-Re. Mezi další sluneční bohy nebo bohy se slunečními atributy patří například Atum, Hor či Cheprer. Bohové jsou často vyobrazeni se slunečním kotoučem zobrazeným nad hlavou (reliéfy a nástěnné malby) nebo (v podobě soch) se slunečním diskem, spočívajícím na dlouhých rozích, obepínajících jeho dolní polovinu obvodu a vycházejících z temene jeho (její) hlavy. Toto zobrazení bylo znakem důstojnosti. Další takové vyobrazení byl okřídlený sluneční kotouč coby symbol egyptského boha Hora nebo Behdeta, který lze najít v některých egyptských chrámech.

Amerika

V aztéckém náboženství byly bohu slunce Huitzilopochtlimu obětováni lidé aby byla zachována jeho existence. Podle Kečuú děti Slunce Manco Capac a Mama Ocllo naučili lidi obdělávání půdy, tkaní atd., založili Cuzco a stali se praotci říše Inků.[4]

Indoevropané

Sluneční vůz z Trundholmu, germánský kultovní artefakt z doby bronzové

Kult slunce hrál také prominentní v takzvané solární teorii prosazované některými badateli mytologické školy, především Maxem Müllerem. Podle této teorie jsou mýty, především indoevropské, metafory spojené se sluncem.[5]

U Chetitů se výrazně projevil vliv neindoevropského národu Chattijců, kteří ctili sluneční bohyni Estan. Z těchto důvodů se stala sluneční bohyně pod jménem Arinnitti nejvýznamnějším chetitským božstvem. Kromě ní byl znám také sluneční bůh jménem Sius-summi nebo Istanu, palajsky Tiwat či Tiyat.[6]

Seznam

Indoevropané

  • Apollón – řecký bůh, později ztotožňovaný s Héliem, římský Apollo
  • Dagr – severská personifikace dne
  • Dažbog / Chors – slovanský sluneční bůh
  • Dellingr – severská personifikace úsvitu
  • Hélios – řecký sluneční bůh, římský Helius
  • Hyperion (mytologie) – řecký titán spojený se sluncem
  • Mithra – perský bůh, později považovaný za boha slunce
  • Saule – baltská sluneční bohyně
  • Savitar – védský bůh splývající se Súrjou, jeho solární povaha je sporná
  • Sol – severská bohyně slunce
  • Sol Indiges – římský sluneční bůh
  • Sol Invictus – pozdně římský sluneční bůh
  • Súrja – védský sluneční bůh
  • Vivasván – védský sluneční bůh

Egypt

Afrika

  • Ruwa - nebeské a sluneční božstvo tanzanského kmene Čaggů

Asie

  • Amaterasu – japonská sluneční bohyně
  • Utu – sumerský sluneční bůh, splynul se Šamašem
  • Šamaš – akkadský sluneční bůh, splynul s Utuem

Amerika

Huitzilopochtli

Odkazy

Reference

  1. ↑ Encyclopædia Britannica - Sun Worship [online]. [cit. 2018-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-589-4. S. 149. [Dále jen Eliade (2004)]. 
  3. ↑ Eliade (2004), s. 124, 141-148.
  4. ↑ PRESCOTT, William Hickling. Dějiny dobytí Peru. Překlad Libuše Vokrová-Ambrosová. Praha: Panorama, 1980. S. 18. 
  5. ↑ MOLENDIJK, Arie L. Friedrich Max Muller and the Sacred Books of the East. New York: Oxford University Press, 2016. ISBN 978-0198784234. 
  6. ↑ WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 194, 196. 

Související články

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu sluneční božstva na Wikimedia Commons
  • Encyclopædia Britannica - Sun Worship
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Autoritní data Editovat na Wikidatech