Sociální inteligence

Sociální inteligence je schopnost rozumět druhým lidem a úspěšně na ně působit. Zkoumá se v psychologii a sociologii. Pojem sociální inteligence uvedl v roce 1920 americký psycholog Edward Lee Thorndike (1874–1949), sociální inteligenci vedle inteligence abstraktní (akademické) a mechanické vnímal jako vzájemně propojenou, ale odděleně fungující a nezávislou intelektovou schopnost. Definoval ji jako „schopnost porozumět a řídit muže a ženy, chlapce a dívky - jednat moudře v mezilidských vztazích“ („social intelligence is meant the ability to understand and manage men and women, boys and girls—to act wisely in human relations“.) ^[1]

Vymezení pojmu během času

Zahrnuje tedy schopnost a dovednost optimálně sociálně komunikovat, smysl pro spolupráci a nekonfliktní vztahy. Podle Thorndika má sociální inteligence 2 složky:

• Percepční/kognitivní - porozumění druhým lidem

• Akční/behaviorální - schopnost jednat s lidmi (a to na základě správné sociální percepce) ^{[1] [2]}

Navazující autoři se často zaměřili pouze na jeden ze jmenovaných prvků. ^[3] Mnohodimenzionálnost sociální inteligence je vidět na dalším možném dělení složek ^[4]:

a)     percepce psychických stavů a nálad jiných lidí

b)     všeobecná schopnost vycházet s jinými lidmi

c)     poznání sociálních pravidel

d)     vhled a vnímavost pro komplexní sociální situace

e)     používání sociálních technik k manipulaci jiných

f)      převzetí perspektivy jiných

g)     sociální adaptace.

Široký koncept rozpracoval Joy Paul Guilford ve svém strukturálním modelu lidského intelektu. Rozlišuje tři dimenze (operace, obsahy a produkty). Obsahy tvoří figurální, symbolické, sémantické a behaviorální prvky. Právě behaviorální obsahy spolu s prvky operací a produktů tvoří oblast sociální inteligence skládající se z 30 odlišných schopností. ^[5]

Howard Gardner popisuje dvě složky personální inteligence – intrapersonální (schopnost najít přístup k vlastnímu citovému životu) a interpersonální (schopnost rozumět druhým lidem a orientovat se v mezilidských vztazích). Je zřejmé, že složky personální inteligence jsou blízké pojetí emoční a sociální inteligence. ^[6]

Podle profesora Ronald E. Riggio je sociální inteligence konceptem obsahující sociální komunikační kompetence na úrovni emoční a sociální. Zahrnuje tři emoční a tři sociální dovednosti, které jsou shodné na obou úrovních (vyjadřování, vnímavost a kontrola). ^[7]

Robert J. Sternber dělí inteligenci na analytickou, tvořivou a praktickou. Praktická inteligence tedy řešení problémů každodenního života obsahuje i sociální inteligenci. Základem jsou skryté poznatky, tj. taky poznatky o sociálním prostředí, které nebyli získané explicitně a nemusí být nikdy verbalizované, avšak i tak ovlivňují konání člověka. Při studiu sociální inteligence lze rozlišit dvě základní linie. Část výzkumníků inklinuje k psychometrickému přístupu a část k osobnostnímu pohledu. Psychometrický přístup popisuje sociální inteligenci jako schopnost porozumět lidem a ovlivňovat je, můžeme ji testovat podobně jako všeobecnou inteligenci. Akcentuje kognitivní komponenty, kdežto osobnostní přístup behaviorální komponenty. Osobnostní přístup vychází z předpokladu, že sociální chování je inteligentní a že individuální rozdíly v něm jsou důsledkem rozdílů v poznání. ^[8]

John D. Mayer a Petra Saloveye vymezují emocionální inteligenci jako schopnost monitorovat emoce (svoje vlastní i jiných lidí), rozlišovat mezi nimi a využít tyto informace k regulaci svého myšlení a konání. Chápali ji původně jakou součást, tedy složku sociální inteligence. ^[9]

Koncem 20. století se koncept sociální a emoční inteligence dostal do povědomí laické veřejnosti díky knihám amerického psychologa Daniela Golemana, který charakterizuje sociálně inteligentního člověka jako empatického, altruistického, soucitného a ochotného spolupracovat. Ukázal důležitost sociální inteligence pro praktický život, zejména pro zvládání komunikace, náročných životních situací nebo dosažení pracovního či osobního úspěchu. ^[10]

Sociální inteligence je definována hlavně jako soubor interpersonálních způsobilostí a v tomto směru je to určité překrytí s interpersonálními aspekty emocionální inteligence. Na rozdíl od něj se však jako konstrukt nevztahuje k emocím. Rozdílnost těchto konceptů zaznamenáváme ve sféře řešení konfliktů. ^[11] Sociální inteligence se může odrážet pomocí neagresivních i agresivních postupů, naproti tomu emoční inteligence vzhledem k empatii jako její podstatné složce se spojuje výlučně s neagresivními. ^[12]

V českém prostředí je významným výzkumníkem František Baumgartner z Akademie věd v Brně, který se věnuje výzkumné činnosti v oblasti sociální a emoční inteligence. ^[9]

Koncept sociální inteligence zůstává nadále neuchopitelný. I to je důvodem rozvoje výzkumu emoční inteligence. Dosavadní poznatky ze studia sociální inteligence jsou východiskem, avšak výzkumníci usilují o jasnější a specifičtější konceptualizaci zdůrazněním emocionálního fungování. ^[11]

Reference

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.