Uhlíková daň

Uhlíková daň je daň vybíraná podle obsahu uhlíku ve spalovaných fosilních palivech. Je to daň, která se uplatňuje v rámci tržního začlenění činností, vytvářejících negativní externality. Jedná se tedy o jeden z nástrojů environmentální ekonomie.

Cíle a motivace

Uhlík je přítomen v každém uhlovodíkovém fosilním palivu (uhlí, ropa a zemní plyn). Při spalování vzniká mimo jiné také oxid uhličitý (CO₂). Tento plyn patří mezi skleníkové plyny. Zvyšování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je možné považovat za hlavní příčinu globálního oteplování.^[1] a to mimo jiné na základě vývoje teploty a koncentrace CO₂ za posledních 600 milionů let.^[2] Tato daň se považuje za účinný nástroj, který by pomohl snížit množství vypouštěného oxidu uhličitého do atmosféry.^[3][4] Ta by měla řešit negativní externality spojené s produkcí oxidu uhličitého. Měla by tedy internalizovat negativní dopady do cen produktů či služeb.^[5]

Mechanismus fungování

Obecně chce tato daň zdanit paliva a činnosti, které vypouštějí skleníkové plyny. V praxi se jedná především o zdanění uhlí, ropy a zemního plynu. Přičemž výrobci těchto surovin by ihned při těžbě byli povinni odvádět daně za vytěžené množství (respektive za množství CO₂, které se spálením paliva vypustí do atmosféry). Do systému by však mohla být zařazena například i další průmyslová odvětví jako automobilismus, zemědělství, výrobci oceli či cementu, případně i domácnosti.^[5]

James Hansen, jeden z nejvýznamnějších klimatologů v současnosti, představil na Klimatické konferenci v Paříži v roce 2015 svoji představu o fungování uhlíkové daně. Ta by byla uvalena na veškeré produkty vyráběné z fosilních paliv. Výtěžek by pak Hansen rovnoměrně rozdělil mezi občany ve formě nepodmíněného základního příjmu.^[6] Lucas Chancel a Thomas Piketty zase vidí uhlíkovou daň jako možnost pro vyrovnávání nerovnosti mezi největšími producenty oxidu uhličitého a zeměmi, na které klimatické změny doléhají nebo dolehnou nejtíživěji. Jejich návrh představuje dynamické fungování uhlíkové daně, což by reflektovalo nerovnosti ve finančních příjmech a produkci emisí CO₂ jak mezi státy, tak i uvnitř jednotlivých zemí.^[6]

Pozitiva

Ve vztahu k emisním povolenkám, které fungují v současnosti i v České republice, přináší uhlíková daň mnohem přívětivější prostředí pro samotné znečišťovatele. Její aplikace a mechanismus je totiž mnohem jednodušší. Firmy by po zavedení uhlíkové daně měly jistotu předvídatelnosti a stability cen. Věděly by tak, že investovat do nových technologií se jim vyplatí, což při současném nastavení systému emisních povolenek nedělají.^[7]

Negativa

Mezi obavy spojené se zaváděním uhlíkové daně patří především výrazná finanční zátěž na samotné spotřebitele. Důsledky zavedení by mohly přinést i odliv firem do zahraničí, kde uhlíková daň zavedená není.^[5] Z toho důvodu je nutné, aby byla daň uvalena mezinárodně a spojena s konkrétními společnostmi. Což by nemělo být nic až tak složitého, protože deset procent největších znečišťovatelů způsobuje produkci téměř poloviny všech celosvětových emisí CO₂.^[6][7]

Někteří kritici tvrdí, že uhlíková daň funguje v rámci stávajícího ekonomického systému, tedy nezpochybňuje samotnou logiku tržního využívání energetických zdrojů.^[6]

Uhlíková daň pak sama o sobě zhoršuje situaci ohledně potravinové bezpečnosti více než změna klimatu samotná.^[8]

Současná situace

V současné chvíli probíhá tzv. Ekologická daňová reforma, která zavádí některá opatření související se snahou snižovat emise oxidu uhličitého.

Řada zemí tak zavedla různé formy danění pro produkty produkující CO₂. Některé evropské země zavedly zdanění spotřeby energií, případně nakládání s odpady, ale nepřikročily k přímému zdanění emisí CO₂ či jiných skleníkových plynů. Navíc často dochází k udělování mnoha výjimek, ve snaze o udržení konkurenceschopnosti některých průmyslových odvětví.^[9] Kupříkladu Austrálie tuto formu zdanění však v roce 2014 zrušila.^[10] Většina environmentálních daní s důsledky pro emise skleníkových plynů v OECD zemích je vybírána z energetických produktů a provozu motorových vozidel se spalovacími motory, častěji než přímo z emisí CO₂.

Výše daně

Nelze jednoduše říct, kolik by měla činit daň za uhlík. Na jedné věci se však odborníci shodnou – během několika let by měla být enormně vysoká, tak aby se jednoduše nevyplatilo (v důsledku tržních mechanismů) CO₂ do atmosféry vypouštět. Často se hovoří právě o postupném zvyšování daně. Nejprve by se za ekvivalent vypuštěné tuny CO₂ platilo například 10 Eur a postupně by daň rostla až na tisíc Eur za tunu.^[11]

V prosinci 2015 pak vyšla kniha Global Carbon Pricing – We Will If You Will, která ukazuje podrobný systém, jakým by uhlíková daň měla fungovat. Počítá především s kooperací mezi státy, které se budou navzájem motivovat k zavádění uhlíkové daně, tedy we will if you will. Autoři zároveň představují mechanismus, kdy státy budou chtít daň neustále zvyšovat.^[12]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu uhlíková daň na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo uhlíková daň ve Wikislovníku
• Cap and Trade vs. Carbon Tax
• Price carbon – I will if you will
• James Hansen – Globální oteplování po dvaceti letech: Body zvratu nadosah
• Conservatives Push Carbon Tax to Address Climate Crisis

Související články

• Pigouova daň
• Globální oteplování
• Externalita
• Ekonomická lokalizace
• Uhlíkové clo