Vláda Gustava Bauera

Vláda Gustava Bauera
Bauerův kabinet (1919)
Bauerův kabinet (1919)
Pořadídruhý
PředsedaGustav Bauer
Počet členů14, později 13
Politické subjektySPD, DDP, Centrum
Datum jmenování21. červenec 1919
Demise27. března 1920
Důvod ukončeníneschopnost zabránit Kappově puči
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vláda Gustava Bauera byla druhá vláda Německé říše v období Výmarské republiky působící od 21. června 1919 do 27. března 1920.

Měla 14 (později 13) členů a tvořila ji po většinu času koalice Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), Centra a Německé demokratické strany (DDP). Portfeje byly původně rozděleny v poměru 8:4:2. Zpočátku se koalice skládala pouze z SPD a Centra, jelikož DDP odmítla podpis Versailleské smlouvy (koalice měla 256 poslanců z celkových 423). Němečtí demokraté se připojili k vládě až 3. října 1919 a vláda následně disponovala 330 poslanci. Kabinet rezignoval na konci března 1920 kvůli Kappově puči.

Vznik vlády

Vláda vznikla ve velké časové tísni. Předchozí kabinet Philippa Scheidemanna nebyl schopný najít shodu ohledně podpisu Versailleské smlouvy. Sociální demokraté a katolíci z Centra byli pro podepsání, jelikož se obávali obsazení celého Německa dohodovými vojsky a následné občanské války. Levicoví liberálové z Německé demokratické strany naopak naléhali na revizi smlouvy. Pětidenní ultimátum pro schválení smlouvy bylo téměř pryč, tak ráno 21. června 1919 vznikl nový kabinet pouze ze zástupců sociálních demokratů a Centra. Ministerským předsedou se stal sociální demokrat Gustav Bauer, který zastával v předchozí vládě post ministra práce. Někteří ministři jako Gustav Noske (obrana), Rudolf Wissell (hospodářství) a Robert Schmidt (výživa) byli považováni za nepostradatelné a udrželi si své pozice i v nové vládě.

Politika vlády

Bauer si byl vědom možnosti útoku spojenců ze západu a spojil se s maršálem Hindenburgem ohledně obrany země. Hindenburg potvrdil, že německé vojsko je zcela v rozkladu a s účinnou obranou země nelze počítat. Vláda následně předložila sněmu mírovou smlouvu, kterou doporučila schválit. Dokument byl 22. června 1919 schválen 237 poslanci, proti jich bylo 138. Ministr zahraničí Hermann Müller a ministr kolonií Johannes Bell odjeli po hlasování do Paříže a podepsali Versailleskou smlouvu za Německo. Bauerova vláda hned od svého počátku upadla v nelibost pravicově laděných Němců, kteří viděli v přijetí nadiktované smlouvy ponížení Německa.

V srpnu 1919 vešla v platnost nová ústava (více: Výmarská ústava), Bauer se stal oficiálně kancléřem a ve stejný měsíc schválila vláda zákon o říšském vypořádání (německy: Reichssiedlungsgesetz), který přerozdělil část půdy velkých statkářů mezi malé rolníky. Další sociální reformou v říjnu 1919 bylo zavedení paušální částky 50 marek pro pojištěné rodičky a vyplácení odškodnění po dobu 10 týdnů od narození dítěte. Zvýšena byla podpora v nezáměnnosti a od února 1920 byla povinnost mít v každé továrně s více než 20 zaměstnanci závodní radu, která měla zajišťovat lepší komunikaci mezi dělníky a vedoucími pracovníky.

Konec vlády

Dne 10. ledna 1920 vešla v platnost Versailleská smlouva, ve které se Německo zavázalo snížit početní stav armády na 100 000 mužů. V daném okamžiku měli Němci ve zbrani na 350 000 vojáků, z kterých na 250 000 patřilo k Freikorps. Nacionalistické polovojenské jednotky využívala vláda k potlačení levicových povstání po celém Německu (v lednu 1919 v Berlíně a Brémách a v březnu 1919 opět v Berlíně a v Bavorsku). Termín pro splnění byl stanoven na konec března 1920. Polovojenské organizace se odmítly dobrovolně odzbrojit a pod vedením generálů Lüttwitze a Kappa se pokusili svrhnout vládu (více: Kappův puč). Vojáci obsadili vládní čtvrť v Berlíně a Kapp se prohlásil kancléřem. Vláda prchla z města do Drážďan a následně do Stuttgartu a jako odpověď vyhlásila generální stávku, ke které se přidala většina populace. Puč po několika dnech zkolaboval, ale v Porúří stávka přerostla do dalšího levicového povstání. Vláda se 20. března 1920 vrátila do Berlína a nařídila konec stávky. Odbory odmítly s vládou spolupracovat a požadovaly její demisi a nové volby. Bauerův kabinet v bezvýsledné situaci na obě podmínky kývl a podal demisi 27. března 1920 (po 280 dnech vládnutí). Nová vláda pod vedením sociálního demokrata Müllera (více: vláda Hermanna Müllera) měla dovést Německo k předčasným volbám v červnu 1920.

Seznam členů vlády

Ministerský předseda Gustav Bauer
Funkce Ministr Strana Nástup do úřadu Odchod z úřadu
Ministerský předseda
(od 14. srpna 1919 Říšský kancléř)
Gustav Bauer   SPD 21. června 1919 27. března 1920
Zástupce ministerského předsedy
(Zástupce říšského kancléře)
Matthias Erzberger   Centrum 21. června 1919 3. října 1919
Eugen Schiffer   DDP 3. října 1919 27. března 1920
Ministr zahraničí Hermann Müller   SPD 21. června 1919 27. března 1920
Ministr vnitra Eduard David   SPD 21. června 1919 3. října 1919
Erich Koch-Weser   DDP 3. října 1919 27. března 1920
Ministr spravedlnosti Eugen Schiffer   DDP 3. října 1919 27. března 1920
Ministr financí Matthias Erzberger   Centrum 21. června 1919 12. března 1920
Ministr hospodářství Rudolf Wissell   SPD 21. června 1919 15. července 1919
Robert Schmidt   SPD 15. července 1919 27. března 1920
Ministr výživy Robert Schmidt   SPD 21. června 1919 27. března 1920
Ministr práce Alexander Schlicke   SPD 21. června 1919 27. března 1920
Ministr obranných sil Gustav Noske   SPD 21. června 1919 22. března 1920
Ministr dopravy Johannes Bell   Centrum 21. června 1919 27. března 1920
Ministr kolonií   21. června 1919 7. listopadu 1919
Ministr pošt Johannes Giesberts   Centrum 21. června 1919 27. března 1920
Ministr říšských klenotů Wilhelm Mayer   Centrum 21. června 1919 30. ledna 1920
Ministr bez portfeje Eduard David   SPD 3. října 1919 27. března 1920
Ministr znovuobnovy Otto Geßler   DDP 25. října 1919 27. března 1920

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Bauer na německé Wikipedii.

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Vlády Výmarské republiky na Wikimedia Commons
Vlády Německa
Výmarská republika (1919–1933)
Státní znak Německé říše období Výmarské republiky
Státní znak Německé říše období Výmarské republiky
1919 Philipp Scheidemann 1919–20 Gustav Bauer • 1920 Hermann Müller I 1920–21 Konstantin Fehrenbach 1921 Joseph Wirth I 1921–22 Joseph Wirth II 1922–23 Wilhelm Cuno 1923 Gustav Stresemann I 1923 Gustav Stresemann II 1923–24 Wilhelm Marx I 1924–25 Wilhelm Marx II 1925–26 Hans Luther I 1926 Hans Luther II 1926–27 Wilhelm Marx III 1927–28 Wilhelm Marx IV 1928–30 Hermann Müller II 1930–31 Heinrich Brüning I 1931–32 Heinrich Brüning II 1932 Franz von Papen 1932–33 Kurt von Schleicher
Třetí říše (1933–1945)
Státní znak Německé říše období Nacistického Německa
Státní znak Německé říše období Nacistického Německa
1933–45 Adolf Hitler 1945 Lutz Schwerin von Krosigk
NDR (Východní Německo) (1949–1990)
Státní znak Německé demokratické republiky
Státní znak Německé demokratické republiky
1949–50 Prozatímní vláda • 1950–54 Otto Grotewohl I • 1954–58 Otto Grotewohl II • 1958–63 Otto Grotewohl III • 1963–67 Otto Grotewohl a Willi Stoph • 1967–71 Willi Stoph I • 1971–76 Willi Stoph a Horst Sindermann • 1976–81 Willi Stoph II • 1981–86 Willi Stoph III • 1986–89 Willi Stoph IV • 1989–90 Hans Modrow • 1990 Lothar de Maizière
SRN (Západní Německo) (1949–1990)
Státní znak Německa
Státní znak Německa
1949–53 Konrad Adenauer I 1953–57 Konrad Adenauer II 1957–61 Konrad Adenauer III 1961–62 Konrad Adenauer IV 1962–63 Konrad Adenauer V 1963–65 Ludwig Erhard I 1965–66 Ludwig Erhard II 1966–69 Kurt Georg Kiesinger 1969–72 Willy Brandt I 1972–74 Willy Brandt II 1974–76 Helmut Schmidt I 1976–80 Helmut Schmidt II • 1980–82 Helmut Schmidt III • 1982–83 Helmut Kohl I • 1983–87 Helmut Kohl II • 1987–91 Helmut Kohl III
SRN (po znovusjednocení) (od 1990)
Státní znak Německa
Státní znak Německa
1987–91 Helmut Kohl III • 1991–94 Helmut Kohl IV • 1994–98 Helmut Kohl V • 1998–2002 Gerhard Schröder I • 2002–05 Gerhard Schröder II • 2005–09 Angela Merkelová I 2009–13 Angela Merkelová II od 2013–18 Angela Merkelová III 2018–2021 Angela Merkelová IV od 2021 Olaf Scholz