Čolové

ikona
Tento článek potřebuje důkladnou jazykovou korekturu.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení můžete hledat v radách na stránce Pravopisné rady, případně na diskusní stránce článku.
ikona
Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl.
Jüe-panské knížectví
悅般 - Yuèbān
← Siung-nuská říše 160–490 Tie-lejský lid →
Žuan-žuanský kaganát →
Geografie
Mapa
Jüe-panské knížectví mezi roky 160-490
Hlavní město
neznámo
Obyvatelstvo
Národnostní složení
potomci Ting-lingů
a Severních Siung-nuů
Jazyky
Náboženství
tengrismus, teismus
Státní útvar
Státní zřízení
monarchie
Vznik
160
Zánik
490
Státní útvary a území
Předcházející
Siung-nuská říše Siung-nuská říše
Následující
Tie-lejský lid Tie-lejský lid
Žuan-žuanský kaganát Žuan-žuanský kaganát

Čolové (turecky Čöllar, čínsky 處月 – pchin-jinem Čchu-jüe, rusky Чуюэ) byl středověký název jednoho z turkotatarských etnik. Čolové byli potomci Asijských Hunů a později členové unie Alty-čubů. Kolektivně byli známí jako Středoasijští Hunové, kteří v 2. století na rozdíl od svých soukmenovců netáhli do Evropy, nýbrž zůstali ve Střední Asii.

V roce 160 n. l. vytvořili Jüe-panské knížectví, které bylo v roce 490 rozvráceno kmeny Tchie-lejů či Kao-kcheů pocházejících z Ting-lingů. Roku 552 byli začleněni do Turkutského kaganátu (Turkuti) a později do Západoturkutského kaganátu (583-657; známý také jako Kaganát západních "Tchu-ťüe"), ve kterých se nacházeli v podřízeném postavení.[1]

Krátká historie

Etymologie

Podle V.V. Bartolda pojem Čchu-jüe pochází z čínského přepisu a skutečné jméno Čchu-jüeů bylo Čöl ve smyslu "písečné pouště, stepi".[2] V čínských kronikách se zmínka o kmeni Čolů poprvé objevila v roce 635, když se u Tchangského dvora objevili jeho vyslanci.[3] Později ze dvou části Čujských kmenů – Čolů a Čumulů – vznikly dvě větve Čugajů → (Čch'-čchi → Čigilové a Šatchuo-tchu-ťüe → Čugajští turci).

V současnosti je endoetnonymem Čuj-hunských potomků turecké označení Čuj kiši, "Čujský lid".[4][5]

Historický vývoj

Starověké čínské zdroje řadí nomádské Čoly ke skupině Asijských Hunů, kteří během migrace (93-380) zůstali v Žety-su (česky Sedmiříčí) a ve Východním Turkestánu.[6]

Během migrace hlavní části Asijských Hunů ze Střední Asie a Jižní Sibiře do Evropy jejich větev zůstala u Tarbagatajského pohoří. V roce 160 Středoasijští Hunové dobyli Žety-su, a založili zde Jüe-panské knížectví (čínsky v českém přepisu Jüe-pan, pchin-jinem yuèbān, znaky 悅般 : běžný název v čínské literatuře) trvající do roku 490. Od roku 420 byli ohrožováni Žuan-žuany. V roce 490 byli Jüe-pani poraženi Wej-chey (15 Ujgurských kmenů) pocházejícími z Tchie-lejů a byli rozděleni do čtyř kmenů:
Čchu-jüe → Čolové,
Čchu-mi → Čumulové,
Čchu-mu-kun → Kimakové,
Čchu-pan → Čubani či Slabí Hunové.[7]

Od poloviny 7. století Jüe-pani nesou turkický název Alty-čubové (Čujské kmeny nebo Čujští Hunové). Část z nich, (Čchu-mu-kuni, tj. Kimakové) obývala region řeky Irtyš (dobový název: Ertiš).[8] Jüe-pani se podíleli na tvorbě národa Türgešů a jejich kaganátu a později byli vazalové Turkutů. Migrace Turkutů (Wej-cheové, Tokuz Oguzové, Süe-jentchuové, Chuej-chuové atd…) do této oblasti počala po kolapsu První Ujgurské říše (autonomie v "období bezvládí Turkutů" 630-683 v současném Mongolsku[9]). V roce 744 se část Čujských Hunů ocitla v Druhém Ujgurském kaganátě (740-840) a další část si udržela svou nezávislost.[10] Během "ujgurského období" se Čujské kmeny konsolidovaly do jádra "sedmi kmenů" známých jako Kimakové z arabských a perských zdrojů.[11]

Řeka Čuj v Kazachstáně, protékající městem Šu

Záznamy v čínských kronikách

Po Tung Jabguově (618-628) smrti v roce 628[12] nastaly v Západoturkutském kaganátě sváry mezi dvěma konkurenčními větvemi Deseti kmenů (On-oků): Nu-šipi a Dulo. Išbara Teriš-kagan (634-639) se snažil pozvednout svou autoritu podporou Nu-šipiů. Když jeho tábor a vesnice byly napadeny čínskými Tchangy, musel utéci do Fergany. Po jeho útěku rada starších z Deseti kmenů (On-oků) upřednostnila kagana z Ašinovského domu kvůli udržení rovnováhy mezi oběma větvemi. Ipi Tugluk-kagan [pozn. 1], jehož otec své území již dávno ztratil, ochotně přijal jejich pozvání. Měl velkou podporu u pěti Dulo kmenů, kterou ale roku 642 ztratil.

Během občanské války západních Turků, turkucký vůdce Ipı Tugluk-kagan (638-653, 1. vůdce Duluů), podporovaný vůdci pěti Dulo kmenů s Čolo-Čumulskou armádou obléhal Tängri-tag, ale bezúspěšně. Jeho protějšek Siao-kche z Tchangů ho zahnal na sever, a poté když dobyl město Čolského si-ťina čili vládce, spěchal na horu Ťie-so, kde porazil na 1000 Čumulů a podmanil si jejich potomky.

V roce 657 Nu-šipiovské křídlo Deseti kmenů (On-oků) vytvořilo spojeneckou alianci s Tibetem.[13] Na 360 rodin Čolů a Čumulů zůstalo u Šuang-che. Ulug Išbara-kagan (650-658, 2. vůdce Duluů) [pozn. 2] z Turkutů spolu s tibetským Buši Daganem jako první zahájil bitvu zaměřenou proti Tchangům. Na straně Tchangů na něj ze zálohy zaútočil Ašina Miše-chán (657-664/7, 3. vůdce Duluů) [pozn. 3], což pochopitelně vedlo k chaosu mezi válčícími stranami. Išbara-kagan se dal na útěk, ale Tchangský vojenský generál Su Ting-fang mu byl patách až řece Su-je, kde porazil jeho armádu. Išbara-kaganovi a Ši-junovi se podařilo utéci. Prchali směrem do Šunou-še, kam ale nedošli. V oblasti Ši se dostali před brány města Su-du. Jejich unavení koně již nemohli dál, a jejich armáda byla sužována hladem. Vládci města proto nabídli vysokou sumu za vstup a nákup koní. Vládce města Ine Dagan je přijal, ale jakmile vstoupili do města, zadržel je a odvedl do Ši-go.[14]

Konfesní vyznání

Záznamy o konfesním vyznání Čujských Hunů, šamanistických léčbách nebo magii, nejsou prakticky dostupné, ale čínské kroniky zaznamenaly jejich vnitřní náboženské rituály a kouzla. Záznamy o Jüe-panech vyprávějí o čarodějnicích, které byly schopné způsobovat mrazy a bouře.

Poznámky

  1. ↑ Ipi Tugluk-kagan (čínsky v českém přepisu I-pchi-tuo-lu kagan, pchin-jinem yǐ pí duō lù kěhàn, znaky 乙毗咄陆可汗
    nebo osobním jménem: čínsky v českém přepisu Jukuk šad, pchin-jinem yugu shè, znaky 欲谷设), byl rebelující šad ze severních oblastí Západoturkutského kaganátu a syn Východoturkutského kagana Illig Bagatur-kagana z Ašinovského rodu, dohodl Iliskou říční smlouvu
  2. ↑ Ulug Išbara-kagan - Šapolo VI. (čínsky v českém přepisu Ša-po-luo kagan, pchin-jinem shaboluo kěhàn, znaky 沙钵罗可汗
    nebo osobním jménem:čínsky v českém přepisu A-š'-na-che-lu kagan, pchin-jinem ashìna helù kěhàn, znaky 阿史那贺鲁) byl otcem Chazarského krále Kaban-kagana
  3. ↑ Ašina Miše-chán (čínsky v českém přepisu Si Lipien-tuo-lu chán, pchin-jinem xǐlipíduōlù kěhàn, znaky 奚利邲咄陆可汗
    nebo osobním jménem: čínsky v českém přepisu Mo che-tuo-jie-chu, pchin-jinem Mohéduōjèhu, znaky 莫贺咄叶护), plný čínský titul: čínsky - pchin-jinem Sing-si-wang kagan

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Чуюэ na ruské Wikipedii.

  1. ↑ (anglicky) Bang, Gabain, 1931, p. 333.
  2. ↑ (rusky) Cefu Juanguj – "Sobranie king boľšoj čerepahi." Enciklopedija. Pekin, 1958, gl. 970, S. 8a, 3
  3. ↑ (rusky) Bartold V.V., Aristov N.A. "Zametki ob etničeskoj istorii tjurskih plemjon"//Soč. – М., Т. 2, Č. 1, 1963v, S. 557.
  4. ↑ (anglicky) Gumiljov L.N., "The Ancient Türks", Moscow, 'Science', 1967
  5. ↑ (turecky) Atalay, Besim (2006). "Divanü Lügati't - Türk." Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi. ISBN 975-16-0405-2
  6. ↑ (turecky) Atalay, Besim (2006). "Divanü Lügati't - Türk." Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi. ISBN 975-16-0405-2 Cilt I, sayfa 28, 29, 32, 394, ve 459. Cilt I, sayfa 30. Cilt I, sayfa 28.
  7. ↑ (rusky) Gumiljov L.N., "History of Hun People", Moscow, 'Science', Ch.16, ISBN 5-85990-092-9
  8. ↑ (rusky) Gumiljov L.N. "The Ancient Türks", Moscow, 1967, Ch.20 http://gumilevica.kulichki.net/OT/ot20.htm ISBN 5-85990-092-9
  9. ↑ (anglicky) "The mystery of China's celtic mummies". The Independent August 28, 2006 . Retrieved 2008-06-28
  10. ↑ (anglicky) Faizrakhmanov, G. "Ancient Turks in Siberia and Central Asia"
  11. ↑ (anglicky) Pletneva, S.A., "Kipchaks", s. 26
  12. ↑ (turecky) Sina Akşin (ed.)-Ümit Hassan: "Osmanli Devletine Kadar Türkler" Cem Yayınevi, Istanbul, 2009 ISBN 975-406-563-2 p.634
  13. ↑ (anglicky) Beckwith, Christopher I. "The Tibetan Empire in Central Asia". (1987), pp. 32-33. Princeton University Press. ISBN 0-691-02469-3
  14. ↑ (rusky) Bičurin I. Ja. [Iakinf] "Sobranie svedenij o narodach, obitavšich v Srednej Azii v drevnie vremena." Časť pervaja. Otdelenie VI Tugju. Zapadnij dom tugju.

Související články

Literatura

  • Atalay, Besim (2006). Divanü Lügati't – Türk. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi.(turecky) ISBN 975-16-0405-2


Turkické národy
Kurzíva s † ukazují vymřelé skupiny – znak † ukazuje vymírající skupiny
Historické skupiny národů, kmenů a klanů
Turkuti † • Jenisejští Kyrgyzové † • Kanglyové † • Karlukové • Kimakové † • Kumáni (Polovci) • Kypčaci • Kızılbašové • Ogurští Turci – Avaři † • Hunové † • Chazaři † • Prabulhaři † • Oguzští Turci • Türgešové † • Siungnuové † • Šatoové † • Tinglingové † • Wusunové †
Současné národy a národnosti
Altajové • Azerové • Balkaři • Baškirové • Chakasové• Chaladžové • Chorásánští Turci • Čulymci • Čuvaši • Dolgani † • Gagauzové • Iráčtí Turkmeni • Jakuti • Karačajové † • Karaité † • Karakalpaci • Karamanliové • Karapapachové † • Kaškajové • Kazaši • Krymčáci † • Krymští Tataři • Kumandynci † • Kumykové • Kyrgyzové • Meschetští Turci • Najmani • Nogajové • Salarové • Syrští Turkmeni • Šorci • Tataři • Telengiti • Teleuti • Tofalaři † • Turci • Turkmeni • Tuvinci • Ujgurové • Urumové • Uzbeci • Jugurové †
Západoevropští Turci
Turci v západní Evropě
Balkánští a ostatní Turci
Turci v Bulharsku • Turci v Egyptu • Turečtí Kyprioti • Turci v Kosovu • Turci v Severní Makedonii • Turci v Rumunsku • Turci v Západní Thrákii • Muslimové v Řecku