Antonín Engel

Antonín Engel
Antonín Engel
Antonín Engel
Narození4. května 1879
Poděbrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. října 1958 (ve věku 79 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníHřbitov Šárka
Alma materČeské vysoké učení technické v Praze
Akademie výtvarných umění ve Vídni
Povoláníarchitekt, pedagog, urbanista a učitel
ZaměstnavatelČeské vysoké učení technické v Praze
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Engel (4. května 1879, Poděbrady[1] – 12. října 1958, Praha) byl český architekt, urbanista, pedagog a teoretik, výrazná tvář české architektury první poloviny 20. století. Jako člen státní regulační komise pro Velkou Prahu se významně podílel na urbanistickém řešení města, jeho stavby inspirované zprvu historizující architekturou nepodléhaly změnám a novým secesním, kubistickým nebo funkcionalistickým směrům, za svůj vyjadřovací styl si nakonec zvolil novoklasicismus. Mezi jeho nejznámější projekty patří urbanistická koncepce Dejvic a areál České Techniky, Podolská vodárna, objekty ministerstva železnic a národní obrany. Byl také respektovaným profesorem a teoretikem s širokou pedagogickou a publikační činností a inspiroval řadu svých následovníků.

Život

Narodil se 4. května 1879 v Poděbradech jako jediný syn v rodině cukrovarnického inženýra Augustina Engela. Jeho matka, Růžena Engelová, rozená Boučková, byla dcerou MUDr. Františka Boučka, který založil nemocnici v Poděbradech. Brzy po narození se rodina přestěhovala do Prahy. V roce 1897 maturoval na C. k. české vyšší reálné škole na Malé Straně. Poté studoval obor architektura a pozemní stavitelství na České vysoké škole technické u profesora Jana Kouly (1897–1903) a také tři semestry na německé Vysoké škole technické u profesora Josefa Zítka (1901–1903).[2] V roce 1903 obdržel cestovní cenu pražského magistrátu a procestoval Německo a Belgii a v roce 1909 pobýval na stipendijním pobytu v Itálii.[3]

Do praxe nastoupil jako úředník pražského magistrátu. V letech 1905–1908 pokračoval v řádném studiu u Otto Wagnera na Vídeňské akademii,[2] kde za svůj projekt ideální úpravy Letenské pláně v Praze získal římskou cenu a stipendijní pobyt v Itálii. V roce 1909 si v Praze otevřel vlastní ateliér v Clam-Gallasově paláci. Ze zdravotních důvodů nemusel narukovat v době první světové války.[4] V roce 1916 se oženil s Miladou Wirthovou (1888-1964), v manželství se narodily dvě děti, dcera Milada (1917-1990), která se provdala za arch. Hynka Šantla, a syn Jaromír (1922-1942).[5] V roce 1917 získal na Vysoké škole technické v Brně titul doktora technických věd.[4]

V letech 1912–1921 působil jako profesor pražské průmyslové školy stavební a od roku 1922 byl profesorem na pražské ČVUT a v letech 1939–1940 jejím rektorem. Mezi lety 1920 a 1929 se významně podílel na urbanistickém rozvoji hlavního města jako člen státní regulační komise pro Velkou Prahu.[2] Byl velice aktivní i v publikační činnosti.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se přestěhoval z Bubenče do vily na Hanspaulce, kterou si postavil v ulici Pod Karlovkou 6. Vilu mu ale na počátku druhé světové války zabrali, proto se odstěhoval na Letnou. Také poválečné období se pro Engela nevyvíjelo příznivě. V roce 1948 mu akční výbor odebral titul profesora a 1. dubna 1949 byl předčasně odeslán do výslužby.[4] Aby uživil sebe a manželku a později i dceru, která se po uvěznění svého manžela přestěhovala se třemi dětmi zpět k rodičům, postupně rozprodával své obrazy a další cennosti. Zdálo se, že záchrana přišla v podobě objednávky projektu dostavby druhé etapy Podolské vodárny, která se realizovala až v letech 1956–1965.[2] Engel ale honorář milion korun obdržel týden před měnovou reformou a tak mu většinu peněz stát vyměnil v poměru 1:50.

V roce 1956 proběhla výstava jeho celoživotního díla v Obecním domě v Praze.[4] O dva roky později 12. října 1958 Antonín Engel náhle zemřel. Je pohřben na Šáreckém hřbitově u sv. Matěje v Dejvicích.[6]

V roce 2002 udělila Praha 6 Engelovi čestné občanství.[7] Dne 6. prosince 2023 byl park ležící jižně od Podolské vodárny na jeho počest pojmenován park Antonína Engela.[8]

Dílo

Proslavil se především monumentálními budovami pražské vodárny v Podolí, budovami ministerstva železnic (později ÚV KSČ, v současnosti ministerstvo dopravy) a národní obrany, v neposlední řadě také urbanistickou koncepcí nových Dejvic (Masarykova kolej, ČVUT - VŠCHT, Englovy domy, Bohoslovecká fakulta a j.).

Zdymadlo a vodní elektrárna v Poděbradech (1913–1918)


Návrhy (výběr)

  • Soutěžní návrh na Staroměstskou radnici (1905, 1909 – 1. cena, 1946)
  • Soutěžní návrhy na regulaci Letné (1905:Praha vítězná, 1907–1908, 1920)
  • Soutěžní návrh Letenského průkopu (1909 – 1. cena)
  • Masarykova kolej (Dejvice)
  • Soutěžní návrh na budovu galerie hl. m. Prahy na Klárově, Praha 1- Malá Strana, (1929)
  • Návrh budovy Vysoké školy hospodářských věd ČVUT, Praha 6-Dejvice, (1949–1950)
  • Návrh ústřední budovy ČVUT, Praha 6-Dejvice, (1950–1953)

Urbanistické práce (výběr)

  • Regulační plán Poděbrad (1913)
  • Urbanistický projekt Vítězného náměstí v Praze 6-Dejvicích (1921–1923)
  • Generální projekt nových budov ČVUT, Praha 6-Dejvice (1924–1925)
  • Návrh náměstí pod Žižkovem, součást nacistické urbanistické koncepce germánského města Prag[9]
Činžovní dům Praha-Josefov, Břehová 1

Realizované stavby (výběr)

  • Nájemní domy U starého hřbitova v Praze 1-Josefově, (1910-1911)
  • Dům v Břehové ulici v Praze 1-Josefově (1913-1915)
  • Zdymadlo a vodní elektrárna v Poděbradech, (1913–1918)
  • Činžovní dům, Břehová 1, Praha 1-Josefov, (1914–1915)
  • Generální projekt regulace Dejvic a Bubenče, (1922–1924)
  • Vodárna a filtrační stanice v Praze-Podolí (projekt 1922–1928, realizace 1929–1931)
  • Vysokoškolská Masarykova kolej, Thákurova 1, Praha 6-Dejvice, (1923–1925)
  • Budova Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství ČVUT, Praha 6-Dejvice, (1926–1933), spolupráce Severin Ondřej
  • Průčelí nájemních domů, Vítězné náměstí, Praha 6, (projekt 1926–1928, realizace 1934), vnitřní dispozice projektovali různí architekti.
  • Budova generálního štábu, Vítězné náměstí, Praha 6, (projekt 1926–1928, realizace 1934)
  • Vlastní rodinný dům, Na Karlovce 6, Praha 6-Dejvice (1927–1929)
  • Ministerstvo železnic, Klimentská 27, Praha 1-Nové Město, dnes ministerstvo dopravy České republiky, (1927–1932)
  • Budova Vysoké školy zemědělského a lesnického inženýrství ČVUT, Technická 3, Praha 6-Dejvice, (1929–1937), spolupráce Theodor Petřík
  • Budova Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství ČVUT, Zikova 4, Praha 6-Dejvice, (1936–1937), spolupráce Theodor Petřík
  • Přestavba Rudolfina ze sněmovny zpět na koncertní sál (1942–1944), spolupráce Bohumír Kozák
  • Dostavba vodárny a filtrační stanice podle původního projektu z let 1927–1931 (projekt 1923–1956, realizace 1959–1962)

Publikace

  • Praha v půdorysném a obrazovém vývoji. Praha 1920

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Poděbrady
  2. ↑ a b c d RYSKA, Autor: Petr. Antonín Engel – tvůrce pražského urbanismu. www.prahaneznama.cz [online]. 2017-06-26 [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. 
  3. ↑ Antonín Engel | hledání nadčasové formy. www.earch.cz [online]. [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. (cz) 
  4. ↑ a b c d ENGEL Antonín 4.5.1879-12.10.1958 – Personal. biography.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. 
  5. ↑ Jan Payne: Rodina Schnirchova a Boučkova, rodokmen s fotodokumentací
  6. ↑ Ing. arch. Dr. Antonín Engel. www.payne.cz [online]. [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. 
  7. ↑ Čestné občanství: in memoriam prof. Ing. Arch. Dr. Antonín Engel [online]. [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. 
  8. ↑ Park v Podolí nově nese název slavného architekta Antonína Engela. Pražská Drbna - zprávy z Prahy [online]. [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. 
  9. ↑ Vzorové germánské město Prag, reprofoto Aktualne.cz 23.3.2023

Literatura

  • Antonín Engel (1879–1958), architekt, urbanista, pedagog, katalog k 120. výročí narození, Národní galerie v Praze, 1999-2000, ISBN 80-7035-216-7
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění (A-M), editorka Anděla Horová, Academia Praha 1995, s. 162-163 (autor hesla Jindřich Vybíral)

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Engel na Wikimedia Commons
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Engel
  • Akademický bulletin: Antonín Engel (1879–1958) Archivováno 22. 12. 2008 na Wayback Machine.
  • Profil na webu Prahy 6 Archivováno 16. 4. 2014 na Wayback Machine.
  • Pobytová přihláška u pražského magistrátu
  • Jan Payne: Rodina Schnirchova a Boučkova
Rektoři ČVUT
Karel Kořistka 1864–1865 • Karel Balling 1865–1866 • Karel Kořistka 1866–1867 • Jan Krejčí 1867–1868 • Gustav Schmidt 1868–1869 • Čeněk Hausmann 1869–1870 • František Tilšer 1870–1871 • Jan Krejčí 1871–1872 • Václav Zenger 1872–1873 • Josef Niklas 1873–1874 • Jan Tille 1874–1875 • Gabriel Blažek 1875–1876 • František Štolba 1876–1877 • Jan Krejčí 1877–1878 • August Salaba 1878–1879 • Josef Šolín 1879–1880 • Čeněk Hausmann 1880–1881 • Gabriel Blažek 1881–1882 • František Štolba 1882–1883 • August Salaba 1883–1884 • Eduard Weyr 1884–1885 • Karel Preis 1885–1886 • Otakar Feistmantel 1886–1887 • František Müller 1887–1888 • Jiří Pacold 1888–1889 • Josef Šolín 1889–1890 • Eduard Weyr 1890–1891 • Jan Baptista Lambl 1891–1892 • Kristian Petrlík 1892–1893 • Antonín Vávra 1893–1894 • Antonín Bělohoubek 1894–1895 • Karel Vosyka 1895–1896 • František Müller 1896–1897 • Albert Vojtěch Velflík 1897–1898 • Alfred Slavík 1898–1899 • Albert Vojtěch Velflík 1899–1900 • Jan Vladimír Hráský 1900–1901 • Gabriel Blažek 1901–1902 • Jan Koula 1902–1903 • Alfred Slavík 1903–1904 • Kristian Petrlík 1904–1905 • Josef Šolín 1905–1906 • Albert Vojtěch Velflík 1906–1907 • František Novotný 1907–1908 • Josef Bertl 1908–1909 • Bedřich Procházka 1909–1910 • František Hasa 1910–1911 • Julius Stoklasa 1911–1912 • Karel Novák 1912–1913 • Theodor Kašpárek 1913–1914 • Antonín Klír 1914–1915 • Josef Jedlička 1915–1916 • Karel Špaček 1916–1917 • Václav Felix 1917–1918 • Alois Velich 1918–1919 • František Wald 1919–1920 • Jan Kolář 1920–1921 • Emil Votoček 1921–1922 • Jan Zvoníček 1922–1923 • Zdeněk Bažant 1923–1924 Vladislav Brdlík 1924–1925 • Rudolf Kříženecký 1925–1926 • Josef Petřík 1926–1927 • Josef Hanuš 1927–1928 • Emil Navrátil 1928–1928 • František Klokner 1928–1929 • Josef Pazourek 1929–1930 • Viktor Felber 1930–1931 • Josef Anderle 1931–1932 • Rudolf Kukač 1932–1933 • Jaroslav Milbauer 1933–1934 • Břetislav Tolman 1934–1935 • Jindřich Svoboda 1935–1936 • Jaroslav Hýbl 1936–1937 • Gustav Švamberg 1937–1938 • Vojtěch Kaisler 1938–1939 • Antonín Engel 1939–1940 • české vysoké školy uzavřeny 1940–1945 • Antonín Engel 1945–1945 • František Kadeřávek 1945–1945 • Zdeněk Bažant 1945–1946 • Otakar Quadrat 1946–1947 • Josef Ryšavý 1947–1948 • Jan Košťál 1948–1949 • Oldřich Starý 1949–1950 • Vilibald Bezdíček 1950–1952 • Josef Trnka 1952–1955 • Theodor Ježdík 1955–1960 • František Brabec 1960–1962 • Josef Kožoušek 1962–1968 • Bohumil Kvasil 1968–1979 • Jiří Klíma 1979–1990 • Stanislav Hanzl 1990–1996 • Antonín Pokorný (pověřený) 1996–1997 • Petr Zuna 1997–2000 • Jiří Witzany 2000–2006 • Václav Havlíček 2006–2014 • Petr Konvalinka 2014–2018 • Vojtěch Petráček 2018–
České vysoké učení technické v Praze
Autoritní data Editovat na Wikidatech