František Tilšer

František Tilšer
František Tilšer, podle fotografie kreslil Jan Vilím
František Tilšer, podle fotografie kreslil Jan Vilím
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1878 – 1883[1]
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873[2] – 1885
Ve funkci:
1891 – 1895
Rektor pražské techniky
Ve funkci:
1870 – 1871
PředchůdceČeněk Hausmann
NástupceJan Krejčí
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodní str.
Nár. str. svobodomyslná (mladočeská)
Český klub
Narození12. června 1825
Budětsko
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí5. února 1913 (ve věku 87 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materFrantiškova univ. Olomouc
Profesepedagog, matematik, filozof, politik, vysokoškolský učitel a spisovatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Tilšer (12. června 1825 Budětsko[3] – 5. února 1913 Praha-Vinohrady[4]) byl český matematik, filosof a politik, poslanec Českého zemského sněmu i Říšské rady, jeden z předáků mladočeské strany. Byl profesorem deskriptivní geometrie a perspektivy na pražské technice. V roce 1870–1871 byl zvolen jejím rektorem.

Život

Narodil se v rolnické rodině. Původně měl převzít, jako nejstarší syn, otcovo hospodářství. Ve třinácti letech nastoupil na gymnázium do Olomouce. Poté studoval filosofickou fakultu tehdejší Františkovy univerzity v Olomouci. Jeho otec nesouhlasil s touto jeho kariérou, a tak se musel na studiích sám živit. Působil jako domácí učitel ve šlechtických rodinách. V roce 1849 byl na vlastní žádost odveden k vojsku a posléze nastoupil na vídeňskou vojenskou (později ženijní) akademii. Tu ukončil v roce 1854. 27. září 1854 byl jmenován profesorem deskriptivní geometrie na ženijní akademii v bývalém Louckém klášteře ve Znojmě. Vedle pedagogické činnosti se zabýval rozvinutím učení Gasparda Monge. Za toto dílo byl odměněn medailí Literis et artibus (Ehrenzeichen für Wissenschaft und Kunst). V roce 1864 byl povolán na pražskou techniku na místo zemřelého Rudolfa Skuherského. Později nepřijal nabídku profesorského místa na vídeňské technice a zůstal v Praze, v roce 1870–71 byl zvolen rektorem pražské techniky.

Od roku 1878 (podle jiného zdroje od roku 1870) byl rovněž poslancem Českého zemského sněmu, kde zasedal až do roku 1883.[5] V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval městskou kurii, obvod Příbram, Březové Hory atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil. Jeho mandát tak byl prohlášen za zaniklý z důvodu absence.[6]

Roku 1873 byl sice zvolen za tehdy ještě jednotnou kandidátku Národní strany, z ní se ale krátce poté oddělila Národní strana svobodomyslná (mladočeská). Důvodem byly rozpory ohledně pokračující politiky pasivní rezistence na Českém zemském sněmu, který měl být rovněž českými poslanci bojkotován. Když Český klub coby společná sněmovní frakce českých státoprávních poslanců o otázce hlasoval, byla sice odsouhlasena pasivní rezistence i na zemském sněmu, ale pouhým poměrem 47 : 35 hlasů. Poražená (mladočeská) menšina reagovala 25. listopadu 1873 veřejným prohlášením, ve kterém sice předchozí většinové rozhodnutí respektovala, ale demonstrativně vrátila své mandáty do rukou voličů, protože rozhodnutím o pokračujícím bojkotu pozbyly svého účelu. Mezi signatáři tohoto prohlášení byl i František Tilšer. Od následujícího roku pak působil ve formálně ustavené samostatné mladočeské straně.[7]

Na celostátní parlamentní úrovni ovšem český bojkot trval. Až v roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí, na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Tilšer zvolen za kurii venkovských obcí, obvod Karlín, Brandýs atd. Nyní mandát převzal.[6]

Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[8] Profiloval se jako provládní poslanec, ale v rámci Českého klubu spolu s dalšími mladočechy dával najevo některé pochybnosti o správnosti podpory vládních předloh. V tomto smyslu vystoupil už v roce 1879 proti podpoře branného zákona, ale většina klubu jeho námitky odmítla. Ještě ostřeji vystupoval proti vládní školské reformě v roce 1883, která v souladu s přáním německorakouských konzervativců částečně revidovala liberální reformy předchozích dekád, což pro některé mladočeské pokrokáře bylo nepřijatelné. Tilšer setrval na odmítavém stanovisku a jako jeden ze tří českých poslanců odmítal návrh zákona podpořit, aby nakonec v dubnu 1883 byl jediným, který skutečně hlasoval proti zákonu. Následně byl fakticky vyloučen z Českého klubu. Krátce poté ale obhájil mandát v doplňovacích volbách do Říšské rady a již v prosinci 1883 byl znovu přijat do Českého klubu.[9] Ve vídeňském parlamentu setrval až do konce funkčního období, tedy do roku 1885.[10][11]

Ve volbách do Říšské rady roku 1885 nebyl zařazen na společnou českou kandidátku. Šlo o období dočasné stabilizace staročeské strany a úpadku síly mladočechů. Tilšer se pak neúspěšně snažil opakovaně kandidovat jako nezávislý kandidát.[12]

Jeho politická kariéra opět vyvrcholila koncem 80. let. V roce 1889 se na obnoveném povolebním zasedání Českého zemského sněmu představil jako předseda mladočeského sněmovního klubu a přednesl separátní mladočeské stanovisko k státoprávním otázkám.[13] Mladočeská strana v této době prožívala obnovení své aktivity a zostření své protivládní rétoriky. Do Říšské rady se vrátil ve volbách roku 1891, kdy byl zvolen za kurii venkovských obcí, obvod Karlín atd.[6] V roce 1892 jménem mladočeské opozice v rámci její kampaně proti takzvaným punktacím přednesl v Říšské radě návrh žaloby na ministra spravedlnosti Friedricha Schönborna.[14] V roce 1895 se pro nemoc vzdal politických funkcí. Rezignace na jeho poslanecký mandát byla oznámena na schůzi 4. března 1895.[6]

Úmrtí

František Tilšer zemřel 5. února 1913 v Praze a byl pohřben v hrobce na Olšanských hřbitovech.

Ocenění

Odkazy

Reference

  1. ↑ Jako poslanec zemského sněmu je ale zmiňován i v roce 1889, Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918 , s. 390.
  2. ↑ Fakticky vykonával mandát až od roku 1879, předtím v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.
  3. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  4. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Ludmily na Vinohradech, sign. VIN Z6, s. 386
  5. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 689. Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  6. ↑ a b c d Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  7. ↑ Česká společnost 1848–1918. 299-300
  8. ↑ Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  9. ↑ Česká společnost 1848–1918. 333, 369-371
  10. ↑ Česká společnost 1848–1918. 689
  11. ↑ http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0009&page=621&size=45
  12. ↑ Česká společnost 1848–1918. 372
  13. ↑ Česká společnost 1848–1918. 390
  14. ↑ Česká společnost 1848–1918. 415
  15. ↑ Významné osobnosti, jímž byl udělen čestný doktorát ČVUT v Praze. www.cvut.cz [online]. [cit. 02-01-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 04-11-2011. 

Literatura

  • MIKULÁŠEK, Artuš. Dr. techn. Frant. Tilšer, učenec, politik a vychovatel. Brno: Moravský legionář, 1934. 
  • heslo. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1906. ISBN 80-7185-057-8. Svazek XXV. S. 442–446.
  • RÝDL, Karel. František Tilšer: 1825–1913. Praha: Ústav školských informací, 1990. (Postavy české pedagogiky; sv. 17). ISBN 8021100567. 

Externí odkazy

  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Tilšer
  • Významní matematici v českých zemích
  • Slovník českých filosofů
Rektoři ČVUT
Karel Kořistka 1864–1865 • Karel Balling 1865–1866 • Karel Kořistka 1866–1867 • Jan Krejčí 1867–1868 • Gustav Schmidt 1868–1869 • Čeněk Hausmann 1869–1870 • František Tilšer 1870–1871 • Jan Krejčí 1871–1872 • Václav Zenger 1872–1873 • Josef Niklas 1873–1874 • Jan Tille 1874–1875 • Gabriel Blažek 1875–1876 • František Štolba 1876–1877 • Jan Krejčí 1877–1878 • August Salaba 1878–1879 • Josef Šolín 1879–1880 • Čeněk Hausmann 1880–1881 • Gabriel Blažek 1881–1882 • František Štolba 1882–1883 • August Salaba 1883–1884 • Eduard Weyr 1884–1885 • Karel Preis 1885–1886 • Otakar Feistmantel 1886–1887 • František Müller 1887–1888 • Jiří Pacold 1888–1889 • Josef Šolín 1889–1890 • Eduard Weyr 1890–1891 • Jan Baptista Lambl 1891–1892 • Kristian Petrlík 1892–1893 • Antonín Vávra 1893–1894 • Antonín Bělohoubek 1894–1895 • Karel Vosyka 1895–1896 • František Müller 1896–1897 • Albert Vojtěch Velflík 1897–1898 • Alfred Slavík 1898–1899 • Albert Vojtěch Velflík 1899–1900 • Jan Vladimír Hráský 1900–1901 • Gabriel Blažek 1901–1902 • Jan Koula 1902–1903 • Alfred Slavík 1903–1904 • Kristian Petrlík 1904–1905 • Josef Šolín 1905–1906 • Albert Vojtěch Velflík 1906–1907 • František Novotný 1907–1908 • Josef Bertl 1908–1909 • Bedřich Procházka 1909–1910 • František Hasa 1910–1911 • Julius Stoklasa 1911–1912 • Karel Novák 1912–1913 • Theodor Kašpárek 1913–1914 • Antonín Klír 1914–1915 • Josef Jedlička 1915–1916 • Karel Špaček 1916–1917 • Václav Felix 1917–1918 • Alois Velich 1918–1919 • František Wald 1919–1920 • Jan Kolář 1920–1921 • Emil Votoček 1921–1922 • Jan Zvoníček 1922–1923 • Zdeněk Bažant 1923–1924 Vladislav Brdlík 1924–1925 • Rudolf Kříženecký 1925–1926 • Josef Petřík 1926–1927 • Josef Hanuš 1927–1928 • Emil Navrátil 1928–1928 • František Klokner 1928–1929 • Josef Pazourek 1929–1930 • Viktor Felber 1930–1931 • Josef Anderle 1931–1932 • Rudolf Kukač 1932–1933 • Jaroslav Milbauer 1933–1934 • Břetislav Tolman 1934–1935 • Jindřich Svoboda 1935–1936 • Jaroslav Hýbl 1936–1937 • Gustav Švamberg 1937–1938 • Vojtěch Kaisler 1938–1939 • Antonín Engel 1939–1940 • české vysoké školy uzavřeny 1940–1945 • Antonín Engel 1945–1945 • František Kadeřávek 1945–1945 • Zdeněk Bažant 1945–1946 • Otakar Quadrat 1946–1947 • Josef Ryšavý 1947–1948 • Jan Košťál 1948–1949 • Oldřich Starý 1949–1950 • Vilibald Bezdíček 1950–1952 • Josef Trnka 1952–1955 • Theodor Ježdík 1955–1960 • František Brabec 1960–1962 • Josef Kožoušek 1962–1968 • Bohumil Kvasil 1968–1979 • Jiří Klíma 1979–1990 • Stanislav Hanzl 1990–1996 • Antonín Pokorný (pověřený) 1996–1997 • Petr Zuna 1997–2000 • Jiří Witzany 2000–2006 • Václav Havlíček 2006–2014 • Petr Konvalinka 2014–2018 • Vojtěch Petráček 2018–
České vysoké učení technické v Praze
Autoritní data Editovat na Wikidatech