Franz Folliot de Crenneville

Franz Folliot de Crenneville
Hrabě Franz Folliot de Crenneville jako c. k. polní podmaršál a císařský generální pobočník (litografie, 1862)
Doživotní člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci: 1875 – 22. června 1888
Panovník	František Josef I.
Nejvyšší komorník císařského dvora
Ve funkci: 1867 – 1884
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Vincenc Karel z Auerspergu
Nástupce	Ferdinand z Trauttmansdorff-Weinsbergu
Generální pobočník rakouského císaře
Ve funkci: 1859 – 1867
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Karl Ludwig Grünne
Nástupce	August Bellegarde
Tajný rada
Ve funkci: 1859 – 22. června 1888
Panovník	František Josef I.
C. k. komorník
Ve funkci: 1841 – 22. června 1888
Panovník	František Josef I.
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	1850 generálmajor, 1857 polní podmaršál, 1867 polní zbrojmistr
Narození	22. března 1815 Šoproň Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	22. června 1888 (ve věku 73 let) Gmunden Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Altmünster
Titul	hrabě
Choť	(1844) Hermína Chotková z Chotkova a Vojnína (1815–1882)
Rodiče	Ludvík Karel Folliot z Crenneville a Viktoria, Baronesse Poutet
Děti	Viktor Folliot de Crenneville Heinrich Folliot de Crenneville-Poutet Ferenc, Graf Folliot de Crenneville-Poutet
Příbuzní	švagr: Julius von Falkenhayn (1829–1899)
Profese	komorník, voják a politik
Ocenění	1860 Císařský rakouský řád Leopoldův, 1867 rakouský Řád zlatého rouna (č. 1010)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Maria Jan hrabě Folliot de Crenneville-Poutet (německy Franz Maria Johann Graf Folliot de Crenneville-Poutet; 22. března 1815 Šoproň – 22. června 1888 Gmunden) byl rakouský generál francouzského původu. Od mládí sloužil v rakouské armádě, zastával velitelské funkce v různých částech monarchie, uplatnil se také jako diplomat. V letech 1859–1867 byl generálním pobočníkem císaře Františka Josefa a nakonec v letech 1867–1884 zastával funkci císařského nejvyššího komořího. Byl rytířem Řádu zlatého rouna a členem rakouské panské sněmovny.

Životopis

Pocházel ze staré francouzské rodiny, která od roku 1530 užívala hraběcí titul. Narodil se jako třetí syn Ludvíka Karla Folliota de Crenneville (1765–1840),^[1] který po Velké francouzské revoluce přesídlil do Rakouska a dosáhl hodnosti generála jezdectva. František absolvoval vídeňskou Tereziánskou akademii a poté krátce studoval na námořní akademii v Benátkách (1830–1831), ale v roce 1831 vstoupil do armády. Krátce nato byl povýšen na poručíka, v roce 1841 byl jmenován c. k. komořím. Během revolučních let 1848–1849 bojoval v Itálii již v hodnosti plukovníka a císařského pobočníka. V roce 1850 dosáhl hodnosti generálmajora a od roku 1853 byl velitelem v Livornu. V závěru krymské války byl pověřen zvláštní diplomatickou misí do Francie, kde měl u císaře Napoleona III. obhajovat rakouské zájmy (1855). Tehdy také z Paříže odvezl rodinné dokumenty, které se staly základem rodového archívu uloženého dnes ve Vídni.

V roce 1857 byl povýšen na polního podmaršála a v letech 1857–1859 zastával funkci vrchního velitele v Kluži (Kolozsvár) v Sedmihradsku. V závěru neúspěšného tažení v Itálii v roce 1859 se vyznamenal obratným ústupem 5. armádního sboru. Namísto v nemilosti odvolaného hraběte Grünna byl jmenován císařovým generálním pobočníkem (1859–1867),^[2][3] Jako generální pobočník a ředitel císařovy vojenské kanceláře^[4] měl podíl na reformách v armádě, v roce 1867 dosáhl hodnosti c. k. polního zbrojmistra.^[5] V letech 1867–1884 byl nejvyšším komořím císařského dvora. V této funkci se zasloužil o uspořádání a katalogizaci habsburských uměleckých sbírek, sbírkový fond také obohatil četnými cestami po evropských zemích. V roce 1884 ze zdravotních důvodů na funkci rezignoval a odešel do soukromí. Poslední léta života strávil v Gmundenu, kde také zemřel. Jeho sídlem zde byla Villa Crenneville, známá v 19. století též pod názvem Bergschlössl, kterou koupil v roce 1867. Jeho hrob se nachází ve vesnici Altmünster poblíž Gmundenu.

Tituly a ocenění

V roce 1840 byl jmenován c. k. komořím^[6] a jako císařský generální pobočník obdržel v roce 1859 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[7] V roce 1867 byl dekorován rakouským nejvyšším vyznamnenáním Řádem zlatého rouna,^[8] ve funkci dlouholetého císařského nejvyššího komořího získal také řadu ocenění od zahraničních panovníků. Mimo jiné byl také kancléřem Leopoldova řádu a čestným rytířem Maltézského řádu.^[9] Od roku 1860 byl čestným majitelem 75. pěšího pluku dislokovaného v Praze.^[10] V roce 1875 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.

Rakousko-Uhersko

• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1881)
• Válečná medaile (1873)
• Řád zlatého rouna (1867)
• velkokříž Leopoldova řádu (1862)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1859)
• Řád železné koruny II. třídy (1848)

Zahraničí

• velkodůstojník Řádu čestné legie (Francie)
• rytíř Řádu Bílého orla I. třídy (Rusko)
• velkokříž Řádu červené orlice s brilianty (Německo)
• velkokříž Řádu růže (Brazílie)
• Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád Osmanie I. třídy (Osmanská říše)
• velkokříž Císařského řádu Guadalupe (Mexiko)
• rytíř Řádu slona (Dánsko)
• velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko)
• velkokříž Řádu Karla III. (Španělsko)
• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• velkokříž Řádu Leopolda (Belgie)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• velkokříž Řádu nizozemského lva (Nizozemí)
• Záslužný řád bavorské koruny (Bavorsko)
• Řád Pia IX. (Papežský stát)
• Nejvyšší řád Kristův (Papežský stát)
• Řád sv. Januaria (Království Obojí Sicílie)
• Řád Ludvíkův (Hesensko)
• velkokříž Řádu Jindřicha Lva (Brunšvicko)
• Nasavský domácí řád zlatého lva (Nizozemí)
• Řád Adolfa Nasavského (Nasavsko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko)

Rodina

Po úmrtí své matky Viktorie, rozené de Poutet (1789–1887) požádal o rozšíření rodového jména a od roku 1887 se svými potomky užíval příjmení Folliot de Crenneville-Poutet. V roce 1844 se na zámku Dolná Krupá oženil s hraběnkou Hermínou Chotkovou (1815–1882), c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže, z uherské linie starobylého českého rodu Chotků.^[11] Narodilo se jim pět synů, tři z nich dosáhli dospělosti.

• 1. Hermann (12. 7. 1846 Dolná Krupá – 13. 5. 1847 Vídeň)^[12]
• 2. Viktor (12. 7. 1847 Dolná Krupá – 28. 9. 1920 Gmunden), diplomat, vyslanec v Maroku a generální konzul v Tunisu, manž. 1882 hraběnka Isabella z Wydenbrucku (6. 5. 1862 Wiesbaden – 21. 2. 1936 Salcburk)^[13][12]
• 3. Otto (31. 10. 1853 Dolná Krupá – 6. 3. 1854 tamtéž)^[12]
• 4. Heinrich Otto (9. 2. 1855 Florencie – 4. 11. 1929 Vídeň), diplomat, generální konzul v Oděse, Tbilisi a Liverpoolu, manž. 1888 Rosalie von Glaser (8. 5. 1860 Vídeň – 1931)^[12]
• 5. Franz (2. 5. 1856 Parma – 17. 10. 1935 Nördlingen), c. k. plukovník, komoří, rytíř Maltézského řádu, manž. 1895 hraběnka Hermína Zichyová z Vaszonykeö (4. 4. 1866 Budapešť – 17. 2. 1938 Salcburk)^[12]

Františkovi starší bratři Karel (1811–1873) a Ludvík (1813–1876) sloužili také v rakouské armádě. Ludwig dosáhl hodnosti c. k. generála jezdectva a byl guvernérem v Sedmihradsku (1861–1867). Jejich švagr hrabě Julius von Falkenhayn (1829–1899) byl dlouholetým rakouským ministrem zemědělství. Franzovi švagři z rodu Chotků Otto (1816–1889) a Rudolf (1822–1903) vlastnili statky v Uhrách a Čechách a zasedali v uherské panské sněmovně.

Odkazy

Reference

Literatura

• Ottův slovník naučný; díl 9.; Praha, 1895 (reprint 1998), s. 344 ISBN 80-7185-057-8
• URBAN, Otto: František Josef I.; Praha, 1991; 342 s. ISBN 80-204-0173-3
• RISTOVSKÁ, Radoslava: Dolnokrupskí Chotekovci a ich potomkovia od začiatku 19. storočia do súčasnosti, Trnavská univerzita Trnava, 2021; (kapitola Hermína Choteková a vetva Folliot de Crenneville, s. 43–69) ISBN 978-80-568-0428-5

Externí odkazy

• Franz Folliot de Crenneville in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950; Wien, 1959; díl 2., s. 335 dostupné online
• Franz Folliot na webu rakouského parlamentu dostupné online
• Služební postup Franze Folliota in: SCHMIDT-BRENTANO, Anton: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918; Wien, 2007; s. 47 dostupné online