Jens Stoltenberg

Jens Stoltenberg
Stranická příslušnost
Členství	Strana práce (od 1973)
Narození	16. března 1959 (65 let) Oslo
Choť	Ingrid Schulerud (od 1987)
Rodiče	Thorvald Stoltenberg a Karin Stoltenberg
Děti	Catharina Stoltenberg
Příbuzní	Camilla Stoltenberg a Nini Stoltenberg (sourozenci)
Alma mater	Department of Economics (do 1987) Oselská katedrální škola Oslo Waldorf School Univerzita v Oslu
Profese	ekonom, politik a státník
Ocenění	Årets europeer (2003) Barnehelseprisen (2005) Literární cena Peera Gynta (2012) Cena Hala Kocha (2012) Jubilejní medaile krále Haralda V. 1991–2016 (2016) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Jens Stoltenberg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jens Stoltenberg (* 16. března 1959) je norský ekonom a politik, předseda Norské strany práce a bývalý ministerský předseda Norska, v současnosti generální tajemník NATO.

Život a kariéra

Počátky vnímání politiky

Stoltenberg se v politice začal angažovat již v mladistvém věku. Tehdy na něj měla významný vliv jeho sestra Camilla. Ta byla v té době členkou marxisticko-leninské skupiny s názvem Rudá mládež. Mladý Stoltenberg požadoval vystoupení Norska z NATO a měl pravidelné kontakty se sovětským diplomatem, který byl agentem KGB.^[1] Nesouhlas s válkou ve Vietnamu jej vedl k politickým projevům. Po náletech a těžkém bombardování severovietnamského přístavního města Hai Phong, na konci vietnamské války, se účastnil protestů před velvyslanectvím USA v Oslu. Protestující házeli na tuto budovu kameny a rozbili několik oken.^[2] Stoltenbergovi se podařilo zatčení uniknout, několik z jeho přátel však bylo policií chyceno.^[3]

Politická kariéra v Norsku

Stoltenberg vyrostl v politické rodině. Jeho otec Thorvald Stoltenberg byl ministrem zahraničních věcí a jedním z nejvíce prominentních norských politiků. Jeho matka Karin Stoltenbergová byla druhou ministryní. Jeho teta z matčiny strany je manželkou bývalého ministra zahraničních věcí Jørgena Holsta. Stoltenberg je ženatý s diplomatkou Ingrid Schulerudovou, s níž má dvě děti. Byl vychován v duchu waldorfské pedagogiky, studoval v Oslo katedralskole a na Univerzitě Oslo. Účastnil se Bilderbergských setkání.

Stoltenberg byl předsedou mládežnické organizace „Arbeidernes Ungdomsfylking“ Dělnické strany v letech 1985 a 1989 a šéfem místní organizace Dělnické strany v Oslu mezi lety 1990 a 1992.

Byl statssekretær – druhý ministr – v oblasti životního prostředí (1990–1991), ministr průmyslu (1993–1996) a ministr financí (1996–1997). Vedl výbor pro ropu a energetiku (1997–2000).^[4] Jeho první funkční období v roli premiéra (2000–2001) bylo považováno v rámci vlastní strany za kontroverzní, byl zodpovědným za reformy a modernizaci sociálního státu, tato reforma obsahovala částečnou privatizaci klíčových státních společností. V parlamentních volbách 10. září 2001 získala strana jeden z nejhorších výsledků, zvítězila s pouhými 24 % hlasů. Volební výsledek byl rychle následován zápasem o předsednictví mezi Thorbjørnem Jaglandem a Stoltenbergem, který ze střetu vyšel jako vítěz.

V parlamentních volbách 2005 strana zaznamenala zlepšení volebního výsledku a získala většinu v parlamentu spolu s dalšími „rudozelenými“ stranami levého středu. Tento výsledek vydláždil cestu ke vzniku rudozelené koalice, které předsedá Stoltenberg od 17. října 2005.

Generální tajemník NATO

Od října 2014 je generálním tajemníkem NATO.^[5]

V září 2015 po setkání se Stoltenbergem kritizoval místopředseda české vlády Andrej Babiš šéfa NATO za nezájem o ochranu evropských hranic během evropské migrační krize. Babiš prohlásil: „NATO uprchlíci nezajímají, přitom jejich vstupní branou do Evropy je Turecko, člen NATO, a pašeráci na území Turecka, člena NATO, operují.“^[6]

24. listopadu 2015 po sestřelení ruského bombardéru Su-24 tureckou F-16 v okamžiku, kdy ruský Su-24 poskytoval vzdušnou podporu vojákům syrské armády v boji proti syrské odnoži al-Káidy a Brigádě syrských Turkmenů v provincii Lázikija,^[7] Stoltenberg podpořil Turecko a prohlásil, že NATO je solidární s Tureckem.^[8]

3. února 2016 Stoltenberg obvinil Rusko, že „destabilizuje evropský pořádek“ a prohlásil, že odpověď NATO „musí být jasná a tvrdá“. Stoltenberg podpořil více vojenských cvičení NATO ve východní Evropě. Ruský premiér Dmitrij Medveděv v reakci na Stoltenbergova prohlášení řekl, že „Politika NATO směrem k Rusku zůstává nepřátelská a neprůhledná. Zdá se, že jsme sklouzli k nové studené válce.“^[9]

Stoltenberg podpořil tureckou invazi do Afrínu v Sýrii, která začala v lednu 2018 a je namířena proti syrským Kurdům, které Turecko obviňuje z terorismu. Stoltenberg prohlásil, že „Turecko je jednou ze zemí NATO, které trpělo nejvíce terorismem, a všechny národy mají právo se bránit, ale musí se to dít přiměřeným způsobem.“^[10]

Stoltenberg přivítal rusko-americký summit v Helsinkách ve Finsku v červnu 2018 a prohlásil, že NATO si nepřeje novou studenou válku a nechce Rusko izolovat.^[11]

Galerie

• 
  Jens Stoltenberg roku 2007
• 
  Jens Stoltenberg roku 2009
• 
  Stoltenberg jako premiér „rudozelené“ vládní koalice během oslav 1. máje v Oslu
• 
  Stoltenberg na summitu v Paříži, kde byla 19. března 2011 odsouhlasena vojenská intervence v Libyi na pomoc povstalcům
• 
  Stoltenberg a generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen
• 
  Stoltenberg a americký velvyslanec Andrew Schapiro 8. září 2015 v Praze vítají americké vojáky
• 
  Stoltenberg a ukrajinský prezident Petro Porošenko 10. července 2017

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jens Stoltenberg na Wikimedia Commons
• Galerie Jens Stoltenberg na Wikimedia Commons
• Osoba Jens Stoltenberg ve Wikicitátech

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Generální tajemníci NATO
Hastings Lionel Ismay (1952–1957) • Paul-Henri Spaak (1957–1961) • Dirk Stikker (1961–1964) • Manlio Brosio (1964–1971) • Joseph Luns (1971–1984) • Lord Carrington (1984–1988) • Manfred Wörner (1988–1994) • Sergio Balanzino (1994) • Willy Claes (1994–1995) • Sergio Balanzino (1995) • Javier Solana (1995–1999) • George Robertson (1999–2004) • Jaap de Hoop Scheffer (2004–2009) • Anders Fogh Rasmussen (2009–2014) • Jens Stoltenberg (od 2014)