Paul-Henri Spaak

Paul-Henri Spaak
Paul-Henri Spaak (1957)
Generální tajemník NATO
Ve funkci: 1957 – 1961
Předchůdce	Hastings Lionel Ismay
Nástupce	Dirk Stikker
1. Předseda Evropského parlamentu
Ve funkci: 1952 – 1954
Předchůdce	není
Nástupce	Alcide De Gasperi
Předseda vlády Belgie
Ve funkci: 20. března 1947 – 11. srpna 1949
Předchůdce	Camille Huysmans
Nástupce	Gaston Eyskens
1. Předseda Valného shromáždění OSN
Ve funkci: 1946 – 1947
Předchůdce	není
Nástupce	Oswaldo Aranha
Předseda vlády Belgie
Ve funkci: 13. března 1946 – 31. března 1946
Předchůdce	Achille Van Acker
Nástupce	Achille Van Acker
Předseda vlády Belgie
Ve funkci: 15. května 1938 – 22. února 1939
Předchůdce	Paul-Émile Janson
Nástupce	Hubert Pierlot
Stranická příslušnost
Členství	BWP/POB (soc. demokratická) BSP-PSB (soc. demokratická)
Rodné jméno	Paul Henri Charles Spaak
Narození	25. ledna 1899 Schaerbeek, Belgie
Úmrtí	31. července 1972 Braine-l'Alleud, Belgie
Místo pohřbení	Braine-l’Alleud
Rodiče	Paul Spaak a Marie Janson
Příbuzní	Charles Spaak a Claude Spaak (sourozenci)
Ocenění	rytíř velkokříže Řádu sv. Michala a sv. Jiří (1937) velkokříž Řadu Kristova (1955) velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1956) rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1956) Cena Karla Velikého (1957) … více na Wikidatech
Commons	Paul-Henri Spaak
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paul-Henri Charles Spaak (25. ledna 1899 Schaerbeek – 31. července 1972) byl belgický socialistický politik celoevropského významu, trojnásobný premiér Belgie, první předseda Evropského parlamentu, první předseda Valného shromáždění OSN a generální tajemník NATO.

Rodinné pozadí

Spaakova rodina byla politicky činná – jeho strýc Paul-Émile Janson byl ve 30. letech belgickým premiérem, matka Marie Jansonová byla první belgickou senátorkou. Jejich otec, Spaakův dědeček, Paul Janson byl liberálním poslancem. Rodina zanechala stopu také v umění, Paul-Henriho bratr Charles Spaak byl významným filmovým scenáristou.

Působení v Belgii

Spaak vystudoval práva na univerzitě v Bruselu a v roce 1920 se stal členem Belgické strany pracujících. Roku 1932 se poprvé stal poslancem belgického parlamentu, o tři roky později byl jmenován ministrem dopravy. Od té doby několikrát vykonával funkci ministra a třikrát byl předsedou vlády.

Seznam vládních funkcí

• 1935: ministr dopravy, premiér Paul Van Zeeland
• únor 1936 – květen 1938: ministr zahraničních věcí, premiér Paul Van Zeeland
• květen 1938 – únor 1939: předseda vlády
• září 1939 – únor 1945: ministr zahraničních věcí, premiér Hubert Pierlot
• únor 1945 – leden 1946: ministr zahraničních věcí, premiér Achille Van Acker
• březen 1946: předseda vlády a ministr zahraničních věcí
• březen 1946 – srpen 1946: ministr zahraničních věcí, premiér Achille Van Acker
• srpen 1946 – březen 1947: ministr zahraničních věcí, premiér Camille Huysmans
• březen 1947 – srpen 1949: předseda vlády a ministr zahraničních věcí
• duben 1954 – červen 1958: ministr zahraničních věcí, premiér Achille Van Acker
• duben 1961 – červenec 1965: ministr zahraničních věcí, premiér Théo Lefèvre
• červenec 1965 – březen 1966: ministr zahraničních věcí, premiér Pierre Harmel

Evropská politika

Během druhé světové války byl v exilu v Londýně. Stal se zastáncem kolektivní bezpečnosti a ekonomické spolupráce. Podporoval vytvoření celní unie mezi Belgií, Lucemburskem a Nizozemskem, takzvaný Benelux.

V srpnu 1946 předsedal konzultačnímu shromáždění Rady Evropy, v roce 1952 byl zvolen prvním předsedou Společného shromáždění ESUO (dnes Evropského parlamentu).

Na Messinské konferenci v roce 1955 byl jmenován předsedou přípravného výboru (tzv. Spaakův výbor), která měla za úkol vypracovat zprávu o společném trhu. Takzvaná Spaakova zpráva byla základním materiálem při vytváření Římských smluv, které založily Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. Pro svůj význam při zakládání Evropských společenství se řadí mezi tzv. otce zakladatele ES.

Mezinárodní politika

V roce 1945 se stal historicky prvním předsedou Valného shromáždění OSN. V letech 1957–1961 byl generálním tajemníkem NATO.

Vyznamenání a ocenění

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paul-Henri Spaak na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Paul-Henri Spaak na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Předsedové Evropského parlamentu
Společné shromáždění, Parlamentní shromáždění	Paul-Henri Spaak • Alcide De Gasperi • Giuseppe Pella • Hans Furler • Robert Schuman • Hans Furler
Parlament (jmenovaný)	Gaetano Martino • Jean Duvieusart • Victor Leemans • Alain Poher • Mario Scelba • Walter Behrendt • Cornelis Berkhouwer • Georges Spénale • Emilio Colombo
Parlament (přímo volený)	Simone Veilová • Piet Dankert • Pierre Pflimlin • Charles Henry Plumb • Enrique Barón Crespo • Egon Klepsch • Klaus Hänsch • José María Gil-Robles • Nicole Fontaine • Pat Cox • Josep Borell Fontelles • Hans-Gert Pöttering • Jerzy Buzek • Martin Schulz • Antonio Tajani • David Sassoli • Roberta Metsolaová

Generální tajemníci NATO
Hastings Lionel Ismay (1952–1957) • Paul-Henri Spaak (1957–1961) • Dirk Stikker (1961–1964) • Manlio Brosio (1964–1971) • Joseph Luns (1971–1984) • Lord Carrington (1984–1988) • Manfred Wörner (1988–1994) • Sergio Balanzino (1994) • Willy Claes (1994–1995) • Sergio Balanzino (1995) • Javier Solana (1995–1999) • George Robertson (1999–2004) • Jaap de Hoop Scheffer (2004–2009) • Anders Fogh Rasmussen (2009–2014) • Jens Stoltenberg (od 2014)

Premiéři Belgie
Hubert Pierlot (1939–1945) • Achille Van Acker (1945–1946) • Paul-Henri Spaak (1946) • Achille Van Acker (1946) • Camille Huysmans (1946–1947) • Paul-Henri Spaak (1947–1949) • Gaston Eyskens (1949–1950) • Jean Duvieusart (1950) • Joseph Pholien (1950–1952) • Jean Van Houtte (1952–1954) • Achille Van Acker (1954–1958) • Gaston Eyskens (1958–1961) • Théo Lefèvre (1961–1965) • Pierre Harmel (1965–1966) • Paul Vanden Boeynants (1966–1968) • Gaston Eyskens (1968–1973) • Edmond Leburton (1973–1974) • Leo Tindemans (1974–1978) • Paul Vanden Boeynants (1978–1979) • Wilfried Martens (1979–1981) • Mark Eyskens (1981) • Wilfried Martens (1981–1992) • Jean-Luc Dehaene (1992–1999) • Guy Verhofstadt (1999–2008) • Yves Leterme (2008) • Herman Van Rompuy (2008–2009) • Yves Leterme (2009–2011) • Elio Di Rupo (2011–2014) • Charles Michel (2014–2019) • Sophie Wilmèsová (2019–2020) • Alexander De Croo (od 2020)