Simone Veilová

Simone Veilová
Simone Veilová (2008)
Předsedkyně Evropského parlamentu
Ve funkci: 17. července 1979 – 19. ledna 1982
Předchůdce	Emilio Colombo
Nástupce	Piet Dankert
Ministryně zdravotnictví Francie
Ve funkci: 29. března 1993 – 18. května 1995
Předseda vlády	Édouard Balladur
Předchůdce	Bernard Kouchner
Nástupce	Élisabeth Hubert
Ve funkci: 27. května 1974 – 4. července 1979
Předseda vlády	Jacques Chirac Raymond Barre
Předchůdce	Michel Poniatowski
Nástupce	Michel Poniatowski
Poslankyně Evropského parlamentu
Ve funkci: 17. července 1979 – 30. března 1993
Stranická příslušnost
Členství	Unie pro francouzskou demokracii
Rodné jméno	Simone Annie Liline Jacob
Narození	13. července 1927 Nice Francie Francie
Úmrtí	30. června 2017 (ve věku 89 let) Paříž Francie Francie
Místo pohřbení	Pantheon (od 2018; 48°50′46″ s. š., 2°20′46″ v. d.)
Choť	Antoine Veil
Rodiče	André Jacob a Yvonne Steinmetz
Děti	Jean Veil Pierre-François Veil Claude-Nicolas Veil
Příbuzní	Denise Vernayová, Madeleine Jacob a Jean Jacob (sourozenci)
Alma mater	Pařížský institut politických věd Pařížská právní fakulta
Profese	politička, magistrát, advokátka a autorka
Ocenění	čestný doktor Princetonské univerzity (1975) Monismanienpriset (1977) čestný doktor Bar-Ilanovy univerzity (1979) čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1980) Doctor honoris causa Univerzity v Edinburghu (1980) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Simone Veil
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Simone Veilová, rozená Jacobová (13. července 1927 Nice – 30. června 2017^[1] Paříž), byla francouzská politička a právnička.

Život

Narodila se v Nice v židovské rodině. V roce 1944 byla celá rodina deportována do koncentračního tábora Osvětim a odtud do Bergen-Belsenu. V koncentračních táborech a v transportech židů zemřeli její matka, otec i bratr.^[2]

Vystudovala pařížský Institut d'études politiques a nejprve byla zaměstnána na úředních pozicích na ministerstvu spravedlnosti.^[3]

V roce 1974 se stala první ženou ve francouzské vládě jako ministryně zdravotnictví v kabinetu premiéra Jacquese Chiraca (1974–1979). Proslula především zákonem z roku 1975 (tzv. „Loi Veil“), který francouzským ženám umožnil bez omezení využívat institut interrupce.

Po svém zvolení do Evropského parlamentu v roce 1979 byla hned zvolena jeho předsedkyní a stala se vůbec první ženou v čele této instituce. Funkci vykonávala do roku 1982, evropskou poslankyní byla do roku 1993. V rámci svého působení v parlamentu stála například v čele jeho liberálně demokratické frakce (1984–1989).

Následně se vrátila do vlády Édouarda Balladura, znovu do funkce ministryně zdravotnictví (1993–1995).

Od roku 1998 do roku 2007 byla členkou Ústavní rady. Kritiku vyvolala tím, že se souhlasem ostatních členů rady v roce 2005 přerušila výkon své funkce a věnovala se aktivně kampani na podporu tzv. evropské ústavy. Potvrdila tak svou pověst velké bojovnice za jednotnou Evropu, kterou se stala na základě svých zkušeností z druhé světové války.^[4]

Když v roce 2000 vznikla francouzská Nadace památky holocaustu, stala se její prezidentkou a zůstala jí až do roku 2007, od té doby byla její čestnou prezidentkou.

Kniha Muži si to také pamatují (francouzsky Les hommes aussi s'en souviennent) obsahuje její texty a proslovy, včetně slavného proslovu před poslanci při předložení zákona o interrupcích z roku 1975. Kniha vyšla v roce 2004.^[5]

Soukromý život

S manželem Antoinem Veilem se vzali 26. října 1946 a měli tři syny: Jeana, Clauda-Nicolase a Pierra Françoise.

Vyznamenání a ocenění

I díky svému zákonu o interrupcích je vnímána jako významná osobnost boje za práva žen, což jí také přineslo účast v první stovce ankety Největší Francouz z roku 2005.

Je první ženou-nositelkou Ceny Karla Velikého z roku 1981^[6] a čestných doktorátů na dvou desítkách univerzit po celém světě.

V roce 2008 byla uvedena do Francouzské akademie.^[7] Na meči, který každý člen akademie dostává, jsou jako symboly vyryty její číslo z koncentračního tábora Osvětim, heslo francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství a heslo Evropské unie Jednotná v rozmanitosti.^[8]

Státní vyznamenání

• velkokříž Řádu za zásluhy – Portugalsko, 31. října 1987^[9]
• velkokříž Řádu prince Jindřicha – Portugalsko, 26. března 1993^[9]
• velkokříž Řádu čestné legie – 13. července 2012^[10]

Odkazy

Reference

Literatura

• Michel Sarazin: Une femme Simone Veil, Robert Laffont 1987.
• Maurice Szafran: Simone Veil: Destin, J'ai lu, Littérature Générale 1996.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Simone Veilová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Simone Veilová
• Profil v listu Le Parisien Archivováno 4. 8. 2013 na Wayback Machine.

Předsedové Evropského parlamentu
Společné shromáždění, Parlamentní shromáždění	Paul-Henri Spaak • Alcide De Gasperi • Giuseppe Pella • Hans Furler • Robert Schuman • Hans Furler
Parlament (jmenovaný)	Gaetano Martino • Jean Duvieusart • Victor Leemans • Alain Poher • Mario Scelba • Walter Behrendt • Cornelis Berkhouwer • Georges Spénale • Emilio Colombo
Parlament (přímo volený)	Simone Veilová • Piet Dankert • Pierre Pflimlin • Charles Henry Plumb • Enrique Barón Crespo • Egon Klepsch • Klaus Hänsch • José María Gil-Robles • Nicole Fontaine • Pat Cox • Josep Borell Fontelles • Hans-Gert Pöttering • Jerzy Buzek • Martin Schulz • Antonio Tajani • David Sassoli • Roberta Metsolaová