Charles Michel

Charles Michel
Charles Michel, 2020
3. předseda Evropské rady
Úřadující
Ve funkci od: 1. prosince 2019
Předchůdce	Donald Tusk
51. předseda vlády Belgie
Ve funkci: 11. října 2014 – 27. října 2019
Panovník	Filip
Předchůdce	Elio Di Rupo
Nástupkyně	Sophie Wilmèsová
Předseda Reformní hnutí
Ve funkci: 18. února 2019 – 29. listopadu 2019
Předchůdce	Olivier Chastel
Nástupce	Georges-Louis Bouchez
Ve funkci: 14. února 2011 – 10. října 2014
Předchůdce	Didier Reynders
Nástupce	Olivier Chastel
Ministr rozvojové spolupráce
Ve funkci: 21. prosinec 2007 – 14. února 2011
Předseda vlády	Guy Verhofstadt Yves Leterme Herman Van Rompuy Yves Leterme
Předchůdce	Armand De Decker
Nástupce	Olivier Chastel
Stranická příslušnost
Členství	Reformní hnutí ALDE (evropská strana) Obnova Evropy (skupina EP)
Narození	21. prosince 1975 (48 let) Namur, Belgie Belgie
Choť	Amélie Derbaudrenghienová
Rodiče	Louis Michel
Alma mater	Université Libre de Bruxelles Amsterdamská univerzita
Profese	politik
Ocenění	velkodůstojník Řádu Leopoldova (2014) velkokříž Řádu Leopolda II. (2019) Minister of State (2019) Řád knížete Jaroslava Moudrého I. třídy Řád za zásluhy 1. třídy
Webová stránka	www.charlesmichel.be
Commons	Charles Michel (politician)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Michel (výslovnost: [ʃaʁl mi.ʃɛl]IPA; narozený 21. prosince 1975 Namur) je belgický politik a od prosince 2019 předseda Evropské rady.^[1] V letech 2014–2019 zastával úřad předsedy vlády Belgie, jakožto nejmladší premiér od roku 1840 a první frankofonní liberál v čele kabinetu od roku 1938.^[2]

Mezi roky 2011–2014 a opět v roce 2019 vedl liberálně orientované Reformního hnutí. Mezi lety 2007–2011 zastával úřad ministra rozvojové spolupráce ve čtyřech vládách. Otec Louis Michel je také belgický politik, bývalý eurokomisař a ministr zahraničí.

Mládí

Vystudoval právo na Svobodné univerzitě v Bruselu a Amsterdamské univerzitě. Následně se stal bruselským právníkem.

Od roku 1983 působil jeho otec Louis Michel ve valonském Jodoigne jako starosta. Politickou dráhu zde zahájil v šestnácti letech, když vstoupil k Mladým liberálům v Jodoigne (Jeunes Réformateurs Libéraux de Jodoigne). V roce 1994 byl zvolen do provinčního zastupitelstva ve Valonském Brabantu.

Politická kariéra

Ve všeobecných volbách 1999 byl zvolen za obvod Valonský Brabant do dolní komory parlamentu (Komory zástupců), když kandidoval za Mouvement réformateur.

V roce 2000 byl jmenován ministrem vnitřních záležitostí valonské vlády. Při nástupu do úřadu se jako 25letý stal nejmladším ministrem v historii Belgie.^[3]

Na místní úrovni zasedal od roku 2000 v radě města Wavre a o šest let později byl zvolen starostou.

Od prosince 2007 sloužil jako ministr vnitřního rozvoje ve třetím kabinetu Guye Verhofstadta a na stejné pozici také v dalších vládách Yvese Leterma, Hermana Van Rompuye a druhém Letermově kabinetu.^[4]

V roce 2009 sdělil, že je šokovaný prohlášením papeže Benedikta XVI., tvrdícího, že kondomy zhoršují epidemii AIDS.^[5] Tento výrok označil za „ohromující, skandální a navíc nezodpovědný“.^[6]

Předseda reformistů

Poté, co strana utrpěla porážku v červnových regionálních volbách 2009, stal se jedním z členů a rivalů, kteří požadovali odstoupení předsedy Didiera Reynderse. K tomuto kroku došlo až po další prohře Reformního hnutí v parlamentních volbách 2010, v nichž subjekt ztratil pět mandátů. Následně začal být zmiňován v souvislosti s kandidaturou do čela reformistů. Předsedou byl zvolen v lednu 2011. Aby se plně věnoval výkonu nové funkce, rezignoval na ministerské křeslo.^[7]

Předseda vlády

Po všeobecných volbách v květnu 2014 jej panovník na základě výsledků určil jedním ze dvou tzv. „formaterů“ (formateur), osob pověřených vedením rozhovorů o sestavení nového kabinetu. Druhým se stal flanderský premiér Kris Peeters ze čtvrté v pořadí Křesťanskodemokratické a vlámské strany. Reformní hnutí skončilo na třetí příčce.

Na belgické poměry v relativně krátkém období se podařilo složit novou čtyřkoaliční vládu tvořenou na půdorysu vítězné nacionalistické Nové vlámské aliance vedené Bartem de Weverem, Křesťanskodemokratické a vlámské strany, a liberálních subjektů Open VLD i Reformního hnutí. Předpokládaná většina v jednokomorém parlamentu činila 85 ze 150 poslanců. Do opozice tak přešli dosud vládnoucí socialisté Elia Di Rupa, kteří skončili druzí.^[2]

Vzhledem k tomu, že se reformisté stali jedinými zástupci frankofonních zájmů v koalici, přiřkl belgický tisk vládě nálepku „kamikadze koalice“. Reformní hnutí si tak vstupem do kabinetu zahrávalo s „politickou sebevraždou“ z možné ztráty přízně svých voličů.^[2] Belgický král Filip jej jmenoval předsedou vlády 11. října 2014. Následně se úřadů ujali i nově jmenovaní členové Michelova kabinetu.

V prosinci 2018 se čtyřčlenná vládní koalice rozpadla. Po odmítnutí migračního paktu OSN ji opustila Nová vlámská aliance. Michel tak sestavil druhý kabinet menšinového charakteru na půdorysu tří zbylých subjektů Křesťanskodemokratické a vlámské strany, Open VLD a Reformního hnutí, jenž zemi dovedl ke květnovým parlamentním volbám 2019.^[8] Vláda zůstala úřadovat i po parlamentních volbách s dočasným, přechodným mandátem, do zformování nového kabinetu vzešlého z voleb. Na začátku července 2019 byl Michel zvolen předsedou Evropské rady, s nástupem do úřadu v prosinci téhož roku. Na post předsedy vlády rezignoval v říjnu 2019. Premiérské funkce se ujala stranická kolegyně a členka jeho dvou vlád Sophie Wilmèsová.^[9]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Charles Michel na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Charles Michel na Wikimedia Commons
• Charles Michel – osobní stránky

Evropská rada
Charles Michel (předseda rady) • Ursula von der Leyenová (předsedkyně komise)
Alexander De Croo (Belgie) • Dimitar Glavčev (Bulharsko) • Petr Fiala (Česko) • Mette Frederiksenová (Dánsko) • Kaja Kallasová (Estonsko) • Petteri Orpo (Finsko) • Emmanuel Macron (Francie) • Andrej Plenković (Chorvatsko) • Simon Harris (Irsko) • Giorgia Meloniová (Itálie) • Níkos Christodúlídés (Kypr) • Gitanas Nausėda (Litva) • Evika Siliňová (Lotyšsko) • Luc Frieden (Lucembursko) • Viktor Orbán (Maďarsko) • Robert Abela (Malta) • Olaf Scholz (Německo) • Mark Rutte (Nizozemsko) • Donald Tusk (Polsko) • Luís Montenegro (Portugalsko) • Karl Nehammer (Rakousko) • Klaus Iohannis (Rumunsko) • Kyriakos Mitsotakis (Řecko) • Robert Fico (Slovensko) • Robert Golob (Slovinsko) • Pedro Sánchez (Španělsko) • Ulf Kristersson (Švédsko)

Premiéři Belgie
Hubert Pierlot (1939–1945) • Achille Van Acker (1945–1946) • Paul-Henri Spaak (1946) • Achille Van Acker (1946) • Camille Huysmans (1946–1947) • Paul-Henri Spaak (1947–1949) • Gaston Eyskens (1949–1950) • Jean Duvieusart (1950) • Joseph Pholien (1950–1952) • Jean Van Houtte (1952–1954) • Achille Van Acker (1954–1958) • Gaston Eyskens (1958–1961) • Théo Lefèvre (1961–1965) • Pierre Harmel (1965–1966) • Paul Vanden Boeynants (1966–1968) • Gaston Eyskens (1968–1973) • Edmond Leburton (1973–1974) • Leo Tindemans (1974–1978) • Paul Vanden Boeynants (1978–1979) • Wilfried Martens (1979–1981) • Mark Eyskens (1981) • Wilfried Martens (1981–1992) • Jean-Luc Dehaene (1992–1999) • Guy Verhofstadt (1999–2008) • Yves Leterme (2008) • Herman Van Rompuy (2008–2009) • Yves Leterme (2009–2011) • Elio Di Rupo (2011–2014) • Charles Michel (2014–2019) • Sophie Wilmèsová (2019–2020) • Alexander De Croo (od 2020)