Kotrag

Tento článek potřebuje důkladnou jazykovou korekturu.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení můžete hledat v radách na stránce Pravopisné rady, případně na diskusní stránce článku.

Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl.

Kotrag (čuvašsky Kătra Pattăr, Atyrach-Katrag, tatarsky Kodrak, Kedra chan, Kotrag baltavar, Kotrag ilteber, Kutrag) byl prabulharský vládce z rodu Dulo na přelomu 7. a 8. století.^[1][2][3] Jako syn Kuvrata zdědil vládu nad Kutrigury, neboli Kotragy (660 – 700/710?) a později vládl i ostatním kočovníkům mezi Itilí (Volha) a Čulmanem (Kama). Po přijetí islámu se přestěhoval z Onogurie (Velké Bulharsko 632 – 668) na Střední Povolží do Buljaru (Buljarské knížectví),^{[4] [pozn. 1]} k soutoku řek Volhy a Kamy, kde založil Volžské Bulharsko. Jeho jméno (cyrilicí:Көдрә, latnkou: Ködrä) znamená tatarsky „kudrnatý“. Je uveden v Seznamu bulharských chánů.

Onogurie a Chazarská nadvláda (651 – 922)

Ve 30. a 40. letech 7. století, po střetech s Avary, byla větší část Donských Bulharů (Kotragové → Kutrigurové a Utigurové, později Volžští Bulhaři) nucena k návratu do východního Přiazoví a připojit se k svým soukmenovcům, Kubáňským Bulharům (Kupi Bulhaři → Utigurové a Kutrigurové).

Kuvrat před svou smrtí radil svým pěti synům Batbajanovi, Katragovi, Asparuchovi, Kuberovi a Alcekovi, že se nesmí rozdělit, bránit se mohou lépe společně před jinými národy. Během svého života podělil vládu nad Onogurií (Velké Bulharsko) mezi své syny.^[5] Svému mladšímu milovanému synovi Kotragovi s největší pravděpodobností přidělil území od řeky Suly po největší ostrov Chortycje na řece Dněpr, kde bylo umístěno jedno z Kuvratových ležení. Kotrag převedl svou vlastní hordu podřízených Kotragů (část Kutrigurů a Utigurů) z levého břehu Donu na pravý, tzn. z asijské části do evropské.^[6] Tím že se Kotragové přeplavili na druhou stranu řeky, mírně se posunuli na západ. Nakonec se zde, mezi Donem a Doněcem usadili.^[7] Theofanes ve svém díle „Kronika“, napsané v letech 810—815, píše:

Je známo, že Kuvrat zemřel při střetu s Chazary. Avšak jeho synové se začali chovat v rozporu s jeho představami, a každý z nich začal vést poměrně odlišnou a samostatnou politiku.^[7] Kuvratovo sídlo Baltavar (Poltava), které najednou patřilo jeho potomkům, leželo v centru tohoto území.^[5] Opodál, na bezpečném místě obklopeném močály nebo možná okolními lesy, Kotrag pohřbil svého otce takovým způsobem, aby nepřátelé nemohli najít hrob - (Poklad Malé Pereščepiny).^[5]

Po smrti Kuvrata (kolem roku 660) se do čela Onogurského chanátu (Velké Bulharsko), na tři roky postavil jeho nejstarší syn – Batbajan (660 – 690). Nicméně roku 663, vládu nad hlavním prabulharským národem, přebral třetí Kuvratův syn Asparuch (663 – 681),^[6] zatímco prvorozený syn Batbajan zůstal v čele méně početného národa. Je možné, že tento rozkol byl výsledkem tlaku Chazarů kteří vycítili možnost expanze do Onogurie, při které Prabulhaři ztratili velkou většinu.^[7]

Roku 668 byla napadena hlavní část Prabulharského chanátu. Kokovcov tlumočí "Dopis chazarského hakana Jusúfa" (Josef, 945 – 965), jak Chazaři vyhnali Onogury které vedl Asparuch.^[11][7] Ten pak se svou hordou uprchl mimo dosah Chazarů, do západní části říše ke svému strýci Sámovi (Šambat Kij), 663 – 670) ^{[pozn. 2]} a poté, roku 679 překročil Dolní Dunaj.^[3]

Naopak, Batbajan s částí Prabulharů (část Onogurů a Utigurů) společně s Kotragovou částí Prabulharů (Kutrigurové a Utigurové) uznali Chazarům vazalství. Je známo, že v Baštu (Kyjev) se poprvé setkal s novým náboženstvím - islámem, které on, Katrag a jejich následovníci přijali.^[12]

Přesídlení k Střednímu Povolží (671 – 675)

Roku 671, jedna z hord - Kotragové (část Kutrigurů a Utigurů), která se skládala převážně z kutrigurských kmenů, se vyhnula Chazarům tak, že pod vedením Kotraga-baltavara se vydala na pochod podél Donu na sever. Kolem roku 675 dosáhli soutoku řek Itil (Volha) a Čulman (Kama)^[4][8][10] kde zabrali Bilär bäklege (Buljarské knížectví),^[6] (místa na území dnešního Tatarstánu a Baškortostánu). Tam se rozdělili do tří skupin. V témže roce začal proces formování nového bulharského státu, probíhající několik staletí. Zatím nešlo o stát jako takový, ale spíš o polokočovní konfederaci.^[13] Jejich država zasahovala na Sibiř a zahrnovala regiony Povolží s výjimkou Dolního Povolží kde vládli Chazaři.^[8][10] Pravděpodobně pomocí fúzí s domorodými národy nebo s jinými přistěhovalci, samotné hordy udržovali prosperitu.

Po Katragové smrti trvalo přes dvě stě let než zde Prabulhaři společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořili historicky první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Bulharskou volžsko-kamskou říši.

Srovnávací analýza poukazuje na to, že skupiny Kotraga Velké Bulharsko → (Volžské Bulharsko) a Asparucha Malé Bulharsko (První bulharská říše) byly nejpočetnější při dosahu teritoriálního usazení^[12]

Bulharský volžsko-kamský chanát (922 – 1236)

Je navrženo vyjmutí této části článku a její přesunutí do článku Volžské Bulharsko.

K návrhu se můžete vyjádřit v diskusi.

Oficiálním rokem vzniku Bulharské volžsko-kamské říše je rok 922, kdy se Prabulharům podařilo vyprostit se zpod Chazarské nadvlády. Právě v tomto roce vyslal Bagdádský chalif do města Bulgaru veliké poselstvo, v jehož čele byli muslimští duchovní a stavitelé. Panovník Almuš ^{[pozn. 3]}, sedmý ilteber Bulharské volžsko-kamské říše, uzavřel spojenectví s Abbásovci a přijetím islámu za své státní náboženství se stal vírou poddaným Bagdádského chalífa. Toto bylo zapsáno tajemníkem poselstva Ahmadem ibn Fadlánem.

Národnostní složení Povolžských Prabulharů bylo různorodé: Hunobulhaři, Burdžané - (Barsilové, Sabirové, Barındžarové), Esegelové, Kabaři, Ugrofinové, Alani, Turkité, Sarmati, Gótové, Slované, Byzantínci a ostatní. Součástí Volžsko-kamského Bulharska se stala také okolní knížectví, čili bäklegy → begliky → bejliky, mezi hlavními byla Buljarské a Suarské s hlavními městy Bilär a Suwar (Nur-Suvar).

Volžsko-kamské Bulharsko nazývali „královstvím rozumu“ a to ne zcela bezdůvodně, právě zde velkého rozvoje dosáhly poznatky z dějin, medicíny, astronomie a matematiky. Slavná a silná hlavní města: Bulgar, Bilär a Suwar (Nur-Suvar)^[14], které profitovaly jako překládací obchodní body při prodeji kožešin mezi Uhry a Rusy ze severu a jižní civilizaci, Byzancí, muslimským kalifátem Bagdádu a Turkestánem. Byla zde velice rozvinuta černá a barevná metalurgie, kovozpracování, hrnčířství, výroba ozdobných předmětů, zpracování kožešin, řezbářství do dřeva, kamene i kostí. O úrovni rozvoje černé metalurgie svědčí například fakt, že Volžští Bulhaři jako první v Evropě začali tavit litinu! A velice opracovaná kůže je mezi turecky hovořícími národy Asie dodnes označována výrazem „bolgari“. Zemědělství bylo také velice rozvinuté. Například ruské letopisy svědčí o tom, že v neúrodných letech ruská knížata mnohokrát jezdila do hlavního města Bulgar a nakupovala zde obilí, aby zachránili své obyvatelstvo od hladomoru. Byl zde využíván trojpolní systém obdělávání půdy (v západní Evropě používaný o pár století později) doplnění soustavou zavlažování, tyto zkušenosti si sem přinesli Prabulhaři z území Střední Asie.

Rozvoj pokroku je nemyslitelný bez existence obchodního centra: v hlavním městě Volžsko-kamského Bulharska byl vždy veliký trh. Ten byl nazýván Aga bazar. Zde probíhal velký, každoroční, mezinárodní veletrh. Sem se sjížděli kupci ze všech konců světa. Peněžní jednotkou volžsko-kamských Bulharů byla veverčí kožešina. I v současnosti kazaňští Tataři nazývají kopějku „tien“, což v ruštině znamená veverka.

Jsou známé verše básníka Saifi Sarai al Bulgariho, který jako o běžném jevu píše o otáčení Země kolem Slunce. A to o 300 let dříve než Koperník! Mnohočetné nápisy na keramice, bižuterních ozdobách a zvláště v kameni, ukazují široce rozšířenou gramotnost mezi obyvatelstvem. Poéma velikého bulharského básníka Kul Galiho „Just a Zulejcha“, napsaná na počátku 13. století, byla uznána pokladem světové literatury a rok 1983 vyhlásilo UNESCO rokem Kul Galiho.

Zánik chanátu a exonyma

Roku 1237 podlehli mongolskému Kypčackému chanátu - Ulusu Džuči (Zlatá horda) vedenému chánem Bátúem. Kazaňský chanát se vyčlenil z Ulusu Džuči roku 1438. Zakladatelem dynastie kazaňských chánů byl Ulug Muhammed (1438 — 1445). Tento chanát však nakonec vyvrátil první ruský car Ivan Hrozný roku 1552, což znamenalo také vyhánění tatarského obyvatelstva a jeho obracení na pravoslavnou víru.

Kotrag je považován za zakladatele Volžsko-kamského Bulharska, a Volžští Bulhaři jsou předky domorodého obyvatelstva z Povolží, zejména Kazaňských Tatarů a Čuvašů. Přestože město Bulgar vzkvétalo po dlouhou dobu poté, lidé postupně ztratili svou identitu a byli asimilování Rusy.^[13][9]

Poznámky

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Котраг na tatarské Wikipedii a Котраг na bulharské Wikipedii.

Literatura

• GOLDEN, Peter Benjamin. Studies on the Peoples and Cultures of the Eurasian Steppes. Bukurešť – Braila: Editura Academiei Române, Editura Istros a Muzeului Brăilei, 2011. 424 s. ISBN 978-973-27-2152-0, ISBN 978-973-1871-96-7. (anglicky) 
• ARTAMONOV, Michail Illarionovič. Očerki drevnejšej istorii chazar. - (Очерки древнейшей истории хазар.). Moskva: Socekgiz - (Соцэкгиз), 1936. (rusky) 

Související články

• Urgan
• Kuvrat
• Šambat Kij
• Kara Bulgar

Externí odkazy

• ALIEV, Kamil Magomedsalichovič. Seznam Hunských králů (Kavkazské Hunsko). In: Кумыкский мир, Культура, история, современность. [s.l.]: КумыкскоеНаучно-КультурноеОбщество Dostupné online. Kapitola Kotrag - (Котраг). (rusky) Archivováno 19. 11. 2015 na Wayback Machine.