Norman Foster

Norman Foster
Norman Foster (2018)
Norman Foster (2018)
Rodné jménoSir Norman Robert Foster
Narození1. června 1935 (88 let)
Stockport
Alma materManchesterská univerzita (1956–1961)
Yale School of Architecture (1961–1962)
Burnage High School
Yaleova univerzita
Povoláníarchitekt, politik a designér
OceněníCena Evropské unie za současnou architekturu (1975)
Královská zlatá medaile (1983)
královský průmyslový designér (1988)
Berlínská umělecká cena (1989)
Zlatá medaile AIA (1994)
… více na Wikidatech
ChoťWendy Cheesmanová (1964–1989)[1]
Elena Ochoa Fosterová (od 1996)[2]
RodičeRobert Foster a Lillian Smith[3]
Funkcečlen Sněmovny lordů (1999–2010)
Webwww.normanfosterfoundation.org
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Norman Robert Foster (Lord Foster of Thames Bank) (* 1. června 1935, Manchester, Spojené království) je britský architekt a designér.

Biografie

Narodil se ve Velké Británii ve městě Reddish v dělnické rodině. Jako dítě projevoval velké výtvarné nadání a už na škole se zajímal o architekturu, zvláště pak o práce Franka Lloyda Wrighta nebo Ludwiga Miese Van Der Rohe. Poté, co v šestnácti letech opustil školu, pracoval v Manchesteru v záložně, a poté se připojil k vojenské službě v Royal Air Force. Po skončení služby, v roce 1956, vystudoval na Manchesterské univerzitě architekturu a územní plánování. Později studoval na Univerzitě v Yale ve Spojených státech.

Po škole jezdil rok po Spojených státech a čerpal inspiraci. Když se vrátil zpět do Británie v roce 1963, založil architektonickou firmu jménem Team 4 a později Foster and Partners (od roku 1999 přejmenované na Foster + Partners). Od svého tvůrčího debutu s Willisovou budovou, navrhl mnoho významných staveb v Británii a po celém světě. Získal více než 190 ocenění za svou práci a získal více než 50 národních a mezinárodních cen v soutěžích. Do šlechtického stavu byl povýšen roku 1990. V roce 2002 obdržel od Mezinárodní unie architektů (UIA) prestižní Cenu Augusta Perreta.[4]

V 90. letech 20. století pracoval na zastavění plochy po budově Baltic Exchange, neopravitelně poškozené bombovým útokem IRA.[5] Kancelář předložila k londýnskému panoramatu předimenzovaný projekt London Millenium Tower o výšce 385 metrů. Od návrhu sešlo a na pozemku vzniklo náměstí. Foster se poté soustředil na projekt výškové budovy 30 St Mary Axe, lidově označované jako okurka, při jejímž navrhování uplatnil složité počítačové systémy. Fosterův styl se na přelomu tisíciletí vyvinul z dřívější sofistikované, strojem ovlivněné high-tech vize do ostřejší moderny.

Norman Foster je členem správní rady architektonické charitativní organizace Article 25, která navrhuje, staví a spravuje inovativní, bezpečné, udržitelné budovy v některých z nejvíce nehostinných a nestabilních oblastech světa. Byl rovněž ve správní radě The Architecture Foundation.

Dílo

Mrakodrap 30 St Mary Axe v Londýně přezdívaný okurka
Koncertní síň The Sage Gateshead v Londýně

Reference

  1. Dostupné online.
  2. Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
  3. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. Auguste Perret Prize [online]. Brno: Archiweb [cit. 2016-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-13. 
  5. 1993: IRA bomb devastates City of London. BBC [online]. 1993-04-24 [cit. 2024-03-10]. Dostupné online. 

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Norman Foster na Wikimedia Commons
  • Osoba Norman Foster ve Wikicitátech
  • Oficiální stránky Foster and Partners
Pahýl
Pahýl
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Laureáti Pritzkerovy ceny

Philip Johnson (1979) • Luis Barragán (1980) • James Stirling (1981) • Kevin Roche (1982) • I. M. Pei (1983) • Richard Meier (1984) • Hans Hollein (1985) • Gottfried Böhm (1986) • Kenzó Tange (1987) • Gordon Bunshaft a Oscar Niemeyer (1988) • Frank Gehry (1989) • Aldo Rossi (1990) • Robert Venturi (1991) • Álvaro Siza Vieira (1992) • Fumihiko Maki (1993) • Christian de Portzamparc (1994) • Tadao Andó (1995) • Rafael Moneo (1996) • Sverre Fehn (1997) • Renzo Piano (1998) • Sir Norman Foster (1999) • Rem Koolhaas (2000) • Jacques Herzog a Pierre de Meuron (Herzog & de Meuron) (2001) • Glenn Murcutt (2002) • Jørn Utzon (2003) • Zaha Hadid (2004) • Thom Mayne (2005) • Paulo Mendes da Rocha (2006) • Richard Rogers (2007) • Jean Nouvel (2008) • Peter Zumthor (2009) • Kazujo Sedžimaová a Rjúe Nišizawa (SANAA) (2010) • Eduardo Souto de Moura (2011) • Wang Šu (2012) • Tojoo Itó (2013) • Šigeru Ban (2014) • Frei Paul Otto (2015) • Alejandro Aravena (2016) • Rafael Aranda, Carme Pigemová a Ramón Vilalta (RCR Arquitectes) (2017) • Balkrišna Doši (2018) • Arata Isozaki (2019) • Shelley McNamarová a Yvonne Farrellová (Grafton Architects) (2020) • Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal (Lacaton & Vassal) (2021) • Diébédo Francis Kéré (2022) • David Chipperfield (2023) • Riken Jamamoto (2024)

Autoritní data Editovat na Wikidatech