Sanna Marinová

Sanna Marinová
Sanna Marinová (2023)
67. předsedkyně vlády Finska
Ve funkci: 10. prosince 2019 – 20. června 2023
Prezident	Sauli Niinistö
Vicepremiér	Katri Kulmuni Matti Vanhanen Annika Saarikko
Předchůdce	Antti Rinne
Nástupce	Petteri Orpo
Ministryně dopravy a komunikace Finska
Ve funkci: 6. června 2019 – 9. prosince 2019
Předseda vlády	Antti Rinne
Předchůdce	Anu Vehviläinen
Nástupce	Timo Harakka
Poslankyně finského parlamentu
Úřadující
Ve funkci od: 22. dubna 2015
Volební obvod	Pirkanmaa
Předsedkyně sociálně demokratické strany
Ve funkci: 23. srpna 2020 – 1. září 2023
Předchůdce	Antti Rinne
Stranická příslušnost
Členství	Finská sociálně demokratická strana
Rodné jméno	Sanna Mirella Marin
Narození	16. listopadu 1985 (38 let) Helsinky, Finsko Finsko
Choť	Markus Räikkönen (2020–2023)
Děti	1
Sídlo	Kaleva (od 2007) a Tampere
Alma mater	Tamperská univerzita (2007–2017) Suupankujská škola Pirkkalské všeobecné gymnázium Silmu
Profese	politička
Ocenění	BBC 100 Women (2020) velkokříž Řádu bílé růže (2022) Helmut-Schmidt-Zukunftspreis (2023) Doctor of Humane Letters
Webová stránka	www.sannamarin.net
Commons	Sanna Marin
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sanna Marinová (rodným jménem Sanna Mirella Marin, * 16. listopadu 1985 Helsinky) je bývalá finská politička, která v letech 2019–2023 zastávala funkci předsedkyně vlády Finska a v letech 2020-2023 byla předsedkyní Finské sociálně demokratické strany (SDP). V letech 2015 až 2023 byla poslankyní parlamentu.^[1] V dubnu 2023 byla opětovně zvolena poslankyní, ale v září 2023 na svou funkci ve finském parlamentu rezignovala a stala se strategickou poradkyní pro reformní programy politických lídrů v Institutu Tonyho Blaira.^[2]

Marinová se narodila v Helsinkách, ale v dětství se s matkou přestěhovala do Tampere, kde později v roce 2017 dokončila studium na Tamperské univerzitě. V roce 2006 vstoupila do Sociálnědemokratické mládeže a později v letech 2010-2012 zastávala funkci její místopředsedkyně. Působila jako členka městské rady v Tampere a později byla zvolena poslankyní parlamentu. Po svém znovuzvolení poslankyní zastávala mezi červnem a prosincem 2019 post ministryně dopravy a komunikace ve vládě Antti Rinneho. Po Rinneho rezignaci byla Marinová 8. prosince 2019 zvolena premiérkou. Ve 34 letech se tak stala nejmladším finským předsedou vlády v historii a zároveň ke dni jmenování nejmladším stávajícím premiérem na světě.^[3] Do úřadu vstoupila jako třetí žena po Anneli Jäätteenmäkiové a Mari Kiviniemiové.^[4]

Marinová se narodila v Helsinkách, ale v dětství se s matkou přestěhovala do Tampere, kde později v roce 2017 dokončila studium na univerzitě v Tampere. V roce 2006 vstoupila do Sociálnědemokratické mládeže a později v letech 2010-2012 zastávala funkci její místopředsedkyně. Působila jako členka městské rady v Tampere a později byla zvolena poslankyní parlamentu. Po svém znovuzvolení poslankyní zastávala mezi červnem a prosincem 2019 post ministryně dopravy a komunikace ve vládě Antti Rinneho. Po Rinneho rezignaci byla Marinová 8. prosince 2019 zvolena premiérkou. Ve 34 letech se tak stala nejmladším finským předsedou vlády v historii a zároveň ke dni jmenování nejmladším stávajícím premiérem na světě. Do úřadu vstoupila jako třetí žena po Anneli Jäätteenmäkiové a Mari Kiviniemiové.

Jako předsedkyně vlády vedla Marinová reakci na pandemii covidu-19 vyhlášením výjimečného stavu. Odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022 a byla hlasitou zastánkyní Ukrajiny. Spolu s prezidentem Saulim Niinistöem oznámila, že Finsko v květnu 2022 požádá o členství v NATO, jehž členem se Finsko stalo v dubnu 2023. V parlamentních volbách v roce 2023 skončila SDP až třetí a finským premiérem se stal Petteri Orpo ze Strany národní koalice. V čele SDP stála Marinová až do září 2023, kdy odešla z politiky.

Mládí a vzdělání

Sanna Marinová se narodila 16. listopadu 1985 ve finském hlavním městě Helsinky.^[5] Rodiče se rozešli, když byla velmi malá, rodina měla finanční problémy a otec Lauri Marin bojoval s alkoholismem.^[6][7] Po rozchodu rodičů vyrůstala v chudších poměrech jako jediný potomek stejnopohlavních rodičů, biologické matky a její partnerky.^[8]

V roce 2004 maturovala na střední škole v Pirkkale, poté pracovala při studiu na vysoké škole mimo jiné v pekárně a jako pokladní.^[7][9] Roku 2017 absolvovala magisterský obor organizační studia na Tamperské univerzitě.^[5] Podle vlastního vyjádření se tak stala prvním členem rodiny s dokončeným středoškolským a následné i vysokoškolským vzděláním.^[8][1]

Politická kariéra

V roce 2006 se stala členkou Mladých sociálních demokratů, kde mezi lety 2010–2012 působila ve funkci první místopředsedkyně.^[10] Politickou kariéru zahájila v Tampere, kde roku 2008 nebyla nejdříve zvolena do městského zastupitelstva.^[11] O čtyři roky později, ve věku 27 let, se již zastupitelkou stala^[4] a během několika měsíců se stala předsedkyní městské rady. Tuto funkci vykonávala od roku 2013 do roku 2017,^[7] kdy byla v obecních volbách znovu zvolena do městského zastupitelstva.^[12]

V roce 2014 se stala druhou místopředsedkyní sociálně demokratické strany.^[13] V parlamentních volbách 2015 byla poprvé zvolena do jednokomorového finského parlamentu za volební obvod Pirkanmaa.^[14][15] Po čtyřletém období mandát v následujících volbách obhájila.^[16] V červnu 2019 se pak stala ministryní dopravy a komunikace ve vládě Antti Rinneho.^[13]

Předsedkyně vlády (2019–2023)

Rinne na premiérskou funkci rezignoval na počátku prosince 2019 poté, co se se jeho strana dostala do konfliktu s liberálním koaličním partnerem Finský střed. Ten Rinnemu vyčítal čtrnáctidenní stávku poštovních úředníků.^[17] Ve vnitrostranickém hlasování byla 8. prosince 2019 zvolena Rinneho nástupkyní v úřadu předsedkyně vlády, když porazila vůdce parlamentní frakce Anttiho Lindtmana těsným poměrem hlasů 32 : 29. Rinne formálně setrval ve funkci stranického lídra do sjezdu v červnu 2020.^[18][19]

Po povinném schválení nominace parlamentem ji prezident republiky Sauli Niinistö jmenoval premiérkou 10. prosince 2019. Ve 34 letech se stala nejmladším finským předsedou vlády v historii a zároveň ke dni jmenování nejmladším stávajícím premiérem na světě (33letý Sebastian Kurz byl v mezidobí úřadu rakouského kancléře).^[17][3] Finsko tak vyměnilo premiéra během předsednictví Evropské unie.^[17] Marinová sestavila kabinet na existujícím půdorysu pěti koaličních subjektů, jimž předsedaly pouze ženy – při vzniku 32letá Li Anderssonová Svazu levice, 34letá Maria Ohisalová Zelenému svazu, 55letá Anna-Maja Henrikssonová Švédské lidové straně a 32letá Katri Kulmuniová Finskému středu. Ženy v kabinetu obsadily dvanáct z devatenácti křesel.^[17][20][21] Je třetí a nejdéle sloužící ženou v čele finské vlády po Anneli Jäätteenmäkiové a Mari Kiviniemiové.

Během celosvětové pandemie covidu-19 v roce 2020 vyhlásila vláda ve Finsku výjimečný stav, aby epidemii zmírnila.^[22] Marinová byla za to, jak provedla zemi první vlnou infekce, hodnocena velmi pozitivně .^[23]

Ve finských parlamentních volbách v roce 2023 se SDP umístila na třetím místě.^[24] Marinová oznámila, že odstoupí z čela strany na podzimním sjezdu SDP.^[25] Dne 20. června 2023 ji ve funkci finského premiéra vystřídal Petteri Orpo.^[26]

Politické názory

V otázce vstupu Finska do NATO se po nástupu do funkce vyjádřila odmítavě,^[8] po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 kladně.^[27] V květnu 2022 společně s prezidentem Sauli Niinistömem oznámili, že podporují vstup Finska do Severoatlantické aliance. Šlo o součást procesu, v němž země přehodnocuje svůj neutrální status v souvislosti s ruskou vojenskou invazí na Ukrajinu.^[28] Finsko vstoupilo do NATO dne 4. dubna 2023.^[29]

V březnu 2022 prohlásila, že EU musí ukončit svou závislost na ruské ropě, a dodala, že „na jedné straně máme tyto velmi tvrdé hospodářské sankce a na druhé straně financujeme ruskou válku tím, že od Ruska kupujeme ropu, zemní plyn a další fosilní paliva.“^[30]

Dne 26. května 2022 odjela Marinová na pozvání ukrajinského premiéra Denyse Šmyhala do Kyjeva, kde se setkala s prezidentem Volodymyrem Zelenským a navštívila válkou zničená města Irpiň a Buča.^[31]

Po skončení funkce premiérky

V červnu 2023 založila společnost MA/PI Oy. Kromě veřejného vystupování patří mezi činnosti této společnosti také vydavatelství a poradenství. V červenci byla Marinová uvedena jako řečník na seznamu agentury Harry Walker Agency se sídlem v USA, která zprostředkovává klíčové a motivační řečníky pro mezinárodní akce.^[32]

V září 2023 oznámila svůj záměr rezignovat na funkci poslankyně a nastoupit na pozici strategické poradkyně v Institutu Tonyho Blaira pro globální změny. Dne 12. září 2023 byla její žádost o odstoupení z finského parlamentu schválena.^[33][34]

Dne 28. září 2023 bylo oznámeno, že Marinová podepsala smlouvu s talentovou agenturou Range Media Partners na spolupráci v oblasti filmu, televize, audia a značek.^[35]

V lednu 2024 začala pracovat v novém mezinárodním výboru International Task Force on Security and Euro-Atlantic Integration of Ukraine. Podle prohlášení vydaného kanceláří ukrajinského prezidenta je hlavním cílem výboru vypracovat strategii užšího zapojení Ukrajiny do euroatlantického bezpečnostního prostoru. V čele skupiny stojí její zakladatelé Andrij Jermak, náčelník generálního štábu ukrajinského prezidenta, a bývalý generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen. Kromě nich je členy skupiny 15 bývalých evropských a severoamerických hlav států, diplomatů a důstojníků (včetně Borise Johnsona a Hillary Clintonové).^[36]

Osobní život

Marinová je vegetariánka. S bývalým partnerem Markusem Räikkönenem má dceru Emmu, která se narodila v roce 2018. V srpnu 2020 se Marinová a Räikkönen, který pracuje v oblasti komunikací, vzali v oficiální rezidenci premiéra Kesäranta.^[37][38] V květnu 2023 podal pár po 19 letech společného života žádost o rozvod.^[39]

Ocenění

Marinová byla vyznamenána velkokřížem Řádu bílé růže Finska a na Newyorské univerzitě jí byl udělen čestný doktorát věd.^[35]

Objevila se na seznamu BBC 100 žen vyhlášeném v roce 2020.^[40] Téhož roku ji časopis Forbes vybral na 85. místo v seznamu 100 nejvlivnějších žen světa.^[23] V roce 2022 figurovala na seznamu 25 nejvlivnějších žen listu Financial Times.^[35]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sanna Marin na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sanna Marinová na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky (finsky)
• Sanna Marinová na Instagramu (finsky)
• Sanna Marinová na X (dříve Twitteru) (finsky)
• Sanna Marinová na Facebooku (finsky)

Premiéři Finska
	Pehr Evind Svinhufvud (1917–1918) • Juho Kusti Paasikivi (1918) • Lauri Ingman (1918–1919) • Kaarlo Castrén (1919) • Juho Vennola (1919–1920) • Rafael Erich (1920–1921) • Juho Vennola (1921–1922) • Aimo Cajander (1922) • Kyösti Kallio (1922–1924) • Aimo Cajander (1924) • Lauri Ingman (1924–1925) • Antti Tulenheimo (1925) • Kyösti Kallio (1925–1926) • Väinö Tanner (1926–1927) • Juho Sunila (1927–1928) • Oskari Mantere (1928–1929) • Kyösti Kallio (1929–1930) • Pehr Evind Svinhufvud (1930–1931) • Juho Sunila (1931–1932) • Toivo Mikael Kivimäki (1932–1936) • Kyösti Kallio (1936–1937) • Aimo Cajander (1937–1939) • Risto Ryti (1939–1940) • Johan Wilhelm Rangell (1941–1943) • Edwin Linkomies (1943–1944) • Antti Hackzell (1944) • Urho Castrén (1944) • Juho Kusti Paasikivi (1944–1946) • Mauno Pekkala (1946–1948) • Karl-August Fagerholm (1948–1950) • Urho Kaleva Kekkonen (1950–1953) • Sakari Tuomioja (1953–1954) • Ralf Törngren (1954) • Urho Kaleva Kekkonen (1954–1956) • Karl-August Fagerholm (1956–1957) • Vieno Johannes Sukselainen (1957) • Rainer von Fieandt (1957–1958) • Reino Kuuskoski (1958) • Karl-August Fagerholm (1958–1959) • Vieno Johannes Sukselainen (1959–1961) • Martti Miettunen (1961–1962) • Ahti Karjalainen (1962–1963) • Reino Ragnar Lehto (1963–1964) • Johannes Virolainen (1964–1966) • Rafael Paasio (1966–1968) • Mauno Koivisto (1968–1970) • Teuvo Aura (1970) • Ahti Karjalainen (1970–1971) • Teuvo Aura (1971–1972) • Rafael Paasio (1972) • Kalevi Sorsa (1972–1975) • Keijo Liinamaa (1975) • Martti Miettunen (1975–1977) • Kalevi Sorsa (1977–1979) • Mauno Koivisto (1979–1982) • Kalevi Sorsa (1982–1987) • Harri Holkeri (1987–1991) • Esko Aho (1991–1995) • Paavo Lipponen (1995–2003) • Anneli Jäätteenmäkiová (2003) • Matti Vanhanen (2003–2010) • Mari Kiviniemiová (2010–2011) • Jyrki Katainen (2011–2014) • Alexander Stubb (2014–2015) • Juha Sipilä (2015–2019) • Antti Rinne (2019) • Sanna Marinová (2019–2023) • Petteri Orpo (od 2023)