Lašská nářečí

Lašská nářečí neboli slezskomoravská nářečí (slezsky: laszsko godka, polsky: gwary laskie) jsou skupinou nářečí českého jazyka^[1] v části opavského a těšínského Slezska a severovýchodní Moravy.

Vnitřní dělení

Lašská nářečí se dělí na tři skupiny:

• západní (opavskou),
• východní (ostravskou),
• jižní (frenštátskou).

V některých publikacích se adjektivem lašský označují i nářečí těšínská, opavská skupina se v těchto publikacích pak nazývá skupinou západní, ostravská nářečí dialekty středolašskými a těšínská východolašskými (např. Ad. Kellner). Souhrnně se v tomto pojetí nazývají západo- a středolašská nářečí slezsko-moravskými a východolašská (těšínská) slezsko-polskými.

Ve slovenské literatuře pojednávající o goralských nářečích (např. Kriššáková) se někdy pojmem laština označují výhradně nářečí těšínská (příp. ta na českém území, tj. na Záolší).

Polské jazykové jevy v lašských nářečích se nápadně podobají smíšených nářečím v západním Čadecku, jež vznikla poslovenštěním goralských čadeckých nářečí (slezsko-malopolských).

Typické znaky lašských nářečí

Lašská nářeční skupina je mimořádně různorodá, jednotlivá nářečí této nářeční skupiny se velmi podstatně liší, nicméně základní rozdíly je možno shrnout do následujících bodů:

• rozlišení l - ł
• výskyt hlásek dž a dz
• absence délek u samohlásek (všechny samohlásky se vyslovují krátce)
• rozlišování i - y ve výslovnosti
• splývání ť, ď - ć
• zaniká koncové -l v jednotném čísle mužského rodu příčestí minulého sloves 1. třídy
• stejně jako u jiných nářečí moravštiny a ve slovenštině zh a z oproti českému sh a s (např. zhoda, zebrat)
• změna ú na u
• 6. a 7. pád množného čísla všeho má koncovku -mi, popřípadě -ma
• sloveso být v 1. osobě jednotného čísla má jako pomocné sloveso i jako sponové sloveso ve významu existovat tvar sem
• sloveso být v 3. osobě množného čísla má tvar su nebo sum
• rozkazovací způsob 2. osoby jednotného čísla s koncovkou -i/y, v 1. osobě množného čísla -imy/-ymy, ve 2. osobě množného čísla -iťe
• přízvuk leží vždy na předposlední slabice slova nebo slovního celku
• po neznělé souhlásce se v mění na f
• vynechávání j- ve skupině ji- na začátku slova
• v druhém pádě množného čísla mají podstatná jména mužského rodu koncovku -uv (-uf)
• v 7. pádě jednotného čísla zájmen mužského a středního rodu a 2., 3., 6. a 7. pádu množného čísla tvrdého skloňování zájmen není změna samohlásky před koncovkou jako ve spisovné češtině
• nestažené skloňování slov muj, tvuj, svuj (tj. mojeho, tvojeho, svojeho)
• koncovka infinitivu na -ť, -ć, -č
• příčestí minulé sloves typu spadnout má vždy tvar s -nu- (spadnuł), ostatní tvary jsou ale bez -nu-
• 2. osoba jednotného čísla slovesa být má ve významu „existovat“ nebo ve významu sponového slovesa tvar sy, jako pomocné sloveso může ale mít stažený tvar -s, může ale mít i tvar sy
• 3. osoba množného čísla slovesa chtít má tvar chcu

Odkazy

Reference

Bibliografie

• LORIŠ, Jan: Rozbor podřečí hornoostravského ve Slezsku. Praha, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1899.

Související články

• Lašsko
• Óndra Łysohorský
• Slezština (lechický jazyk)
• Severoopavské nářečí

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu lašská nářečí na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.