České předložky

Článek české předložky pojednává o předložkách v češtině. Předložky jsou neohebné slovní druhy, která samy o sobě nejsou větnými členy. Plného významu nabývají pouze ve spojení s podstatnými jmény, přídavnými jmény, zájmeny a číslovkami.

Předložky podle původu

Předložky dělíme na vlastní (též primární), které nemohou zastávat funkci jiného slovního druhu (např. do, v, před) a nevlastní (též sekundární), které mohou být podle souvislosti i jiným slovním druhem (např. během, blízko).

Primární předložky

Nemohou zastávat funkci jiného slovního druhu. Dělí se na:

• neslabičné – např. z (2. p.), s (7. p.),
• slabičné – např. po, před, na.

Sekundární předložky

Mohou být i jiným slovním druhem než jen předložkou (jel kolem – příslovce, jel kolem domu – předložka). Vznikly z jiných slovních druhů a ustálených frází.

• Stabilizované
• deadverbiální – vzniklé z příslovcí, např. skrz
• transadverbiální – vzniklé z příslovcí, jež byly původně podstatnými jmény, např. doprostřed, dovnitř, navrch, …
• konadverbiální – znějící stejně jako příslovce, např. kromě, mimo, naproti, …
• desubstantivní – vzniklé z podstatných jmen
  • jednočlenné – např. zásluhou Pavla se nám to podařilo.
  • dvojčlenné – v důsledku špatného počasí
  • trojčlenné – se zřetelem k těmto událostem
• deverbativní – odvozené od sloves, např. předpisy platí počínaje novým školním rokem, nehledě na závažnou situaci jsme tam šli
• depronominální – od zájmen, např. co do zkušenosti
• deprepozicionální – spřežky vznikající z primárních předložek, např. vykoukl zpod stolu

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Vazby předložek se jmennými pády

České předložky se pojí vždy s určitými pády jmen. Nikdy se nepojí s nominativem (1. pádem), který se primárně používá k vyjádření podmětu. Výjimku tvoří předložky cizího původu (kontra, versus atd.). Žádné předložky se též nepojí s vokativem (5. pádem), který se používá k oslovování. Naopak lokál (6. pád) se na rozdíl od ostatních pádů používá vždy ve spojení s předložkou. Některé předložky se pojí s více pády, přičemž se různými pády vyjadřují různé významy – typicky např. rozlišení místa a směru (na stole x na stůl).

Genitiv (2. pád)

od – odstup od něj

z – kouř z komínu

z – z police^[1][2]

do – do bytu, čekat do tří

bez – bez dcerky neodejdu

krom(ě) – kromě něj tam byla i ona

místo – místo tebe hrál náhradník

podle – podle normy

podél/kolem – šel kolem stolu

okolo – tráva okolo studny

u – u stolu

vedle – na té fotce stojí Lucie vedle Moniky

během – během prázdnin

pomocí – pomocí klacku ho dostali z bažiny

stran – domluvit se stran ceny

prostřednictvím – informovat prostřednictvím televizního zpravodajství

za – bylo to za války

vinou – vinou požáru jsme přišli o všechno

Dativ (3. pád)

k – jdu k tobě

(na)proti – být proti návrhu, je to naproti lékárně

oproti – oproti teoriím věřím faktům

kvůli – udělej to kvůli mně

díky – díky němu máme své peníze zpět

vůči – vůči němu to není zdvořilé

Akuzativ (4. pád)

pro – udělal to pro mne

za – kandidoval za demokraty, 1 porce za 5 korun

před – vynes to před dům

mimo – všichni mimo tebe, mimo terč, mimo provoz

na – dej to na stůl

pod(e) – hodit pod stůl

nad(e) – pověsit nade dveře

mezi – umístit mezi okna

skrz(e) – projít skrze zeď

přes – muž přes palubu!

o – zvýšit o 1 stupeň, zápas o 3. místo

po – být po kolena ve vodě

v – věřit v Boha

Lokál (6. pád)

o – mluvit o tom

na – ležet na stole

v – ruka v rukávu

po – po obědě, jdu po schodech

při – při obřadu, stůj při mně

Instrumentál (7. pád)

s – s tebou

za – stát za rohem, kdo za tím je?

před – přímo před tebou, před mnoha lety, uniknout před pronásledovateli, varovat před ním

pod – ležet pod postelí

nad – viset nad pohovkou

mezi – nacházet se mezi póly

Vokalizace předložek

Z důvodu snadnější výslovnosti se někdy předložky vokalizují, tj. za předložku se vkládá samohláska -e (případně -u). Přítomnost či nepřítomnost vokalizace je poměrně složitý a málo pravidelný jev, který ovlivňuje řada jazykových i mimojazykových faktorů - např. hlásková skladba, ustálenost spojení, pád slova, ale i věk, vzdělání či lokalita mluvčího.^[3]

Vokalizace předložek má následující funkce:

• snadnější výslovnost celku
• lepší srozumitelnost
• zdůraznění

Na základě toho lze vysledovat určitá pravidla, či spíše tendence, které se ve vokalizaci projevují:

• neslabičné předložky se vokalizují častěji než slabičné - přes zahradu, ale se zahradou. Vokalizace se týká pouze předložek vlastních.
• čím méně je slovo obvyklé (a může tedy snadněji dojít k nedorozumění), tím častěji dochází k vokalizaci předložky
• v ustálených spojení se obvykle ustálí i vokalizace či nevokalizace předložky - srv. ustálené spojení ve prospěch a neustálené spojení v prospěchu
• k vokalizaci častěji dochází na začátku věty a v rématu
• čím delší souhlásková skupina stojí na začátku slova, tím častěji dochází k vokalizaci
• pokud slovo začíná samohláskou, k vokalizaci nedochází - z očí, přes úval
• pokud na začátku slova stojí souhláska, která je shodná s poslední hláskou předložky, nebo s ní tvoří znělostní pár:
  • u neslabičných předložek dochází k vokalizaci vždy - se sedmou, ze sadů, ke gekonovi, ve váze. Jedinou výjimkou je spojení s sebou (které se ovšem vyslovuje bez předložky). Přitom pokud slovo začíná na š-, ž- a částečně i ř-, předložky s a z projevují rovněž tendenci k vokalizaci (jako kdyby slovo začínalo hláskou znělostního páru) - se šunkou, se životem, utržený ze řetězu. To platí zejména v případech, kdy by nevokalizovaná podoba z důvodu asimilace znělosti znejasňovala význam spojení - z šesti zní stejně jako s šesti.
  • u slabičných k vokalizaci obvykle nedochází - od doktora, přes sad; vokalizace se může objevovat u složitějších souhláskových skupin - bez zvuku i beze zvuku, pod dvorem i pode dvorem.
• pokud na začátku slova stojí souhlásková skupina o třech a více souhláskách (přičemž první z nich není shodná s poslední hláskou předložky, ani s ní netvoří znělostní pár):
  • neslabičné předložky se obvykle vokalizují. To platí zejména tehdy, pokud součástí souhláskové skupiny není slabikotvorné -r- či -l- - ve stromě, ale v zrcadle, ke skřetům, ale k vlkům
  • slabičné předložky se obvykle nevokalizují - přes prsa, před pstruhem.
• pokud slovo začíná souhláskovou skupinou o dvou souhláskách, je vokalizace značně rozkolísaná, často lze užít obě varianty. K vokalizaci dochází u neslabičných i slabičných předložek pravidelně před zájmeny všechen a já - přese všechno, pode mnou. Obvyklá je vokalizace také v případě, že druhá hláska souhláskové skupiny je shodná se zakončením předložky - ve dveřích, ke skoku. Ostatní případy jsou nepravidelné - k studentům i ke studentům, v tváři i ve tváři, v třetí i ve třetí, z hrachu, ale ze hry, před dvojicí, ale přede dveřmi, bez starostí, ale beze studu.

Forma vokalizace

Vokalizace se realizuje pomocí hlásky -e. Jedinou výjimkou je předložka k, která se může objevovat také v podobě ku, a sice v následujících případech:^[4]

• pokud vyjadřuje poměr - pět ku jedné
• u některých slov, začínajících na p - blížil se ku Praze, bude mi to ku prospěchu
• v některých dalších ustálených spojeních - sportem ku zdraví

Spojení předložek se zájmeny

Některá osobní zájmena mají v některých pádech více tvarů; po předložkách je možné používat pouze některé z nich. Po předložkách se nepoužívají tvary osobních zájmen začínající j- (ji, jí, jeho, jehož, apod.) ani krátké tvary zájmen (mě, mi, tě, ti, se, si).^[5]

Kombinaci některých zájmen a předložek lze vyjádřit jedním slovem: na něj → naň, za něj → zaň, o něj → oň, pro něj → proň,^[6] o co → oč, za co → zač, na co → nač; tato spojení jsou knižní.

Typografické neoddělování

Jedním z typografických pravidel v češtině je neponechávání neslabičných (jednoznakových) předložek na konci řádku, ale jejich spojení s následujícím slovem nezlomitelnou mezerou.

Odkazy

Reference

Literatura

• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4. 
• ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5. 
• KOMÁREK, Miroslav; KOŘENSKÝ, Jan; PETR, Jan, 1987. Mluvnice češtiny. 2. vyd. Svazek 2. Praha: Academia. 

Související články

• Seznam latinských gramatických pojmů