Petr Pithart

doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c.
Petr Pithart v roce 2023
6. předseda vlády České republiky (v rámci federace)
Ve funkci: 6. února 1990 – 2. července 1992
Prezident	Václav Havel
Předchůdce	František Pitra
Nástupce	Václav Klaus
Místopředseda federální vlády M. Čalfy
Ve funkci: 13. února 1990 – 27. června 1990
Prezident	Václav Havel
1. a 3. předseda Senátu Parlamentu České republiky
Ve funkci: 18. prosince 1996 – 16. prosince 1998
Předchůdce	úřad vznikl
Nástupkyně	Libuše Benešová
Ve funkci: 19. prosince 2000 – 15. prosince 2004
Předchůdkyně	Libuše Benešová
Nástupce	Přemysl Sobotka
1. místopředseda Senátu Parlamentu České republiky
Ve funkci: 15. prosince 2004 – 26. listopadu 2008
Předchůdce	Přemysl Sobotka
Nástupkyně	Alena Gajdůšková
Místopředseda Senátu Parlamentu České republiky
Ve funkci: 16. prosince 1998 – 19. prosince 2000
Ve funkci: 26. listopadu 2008 – 28. října 2012
1. senátor za obvod č. 44 – Chrudim
Ve funkci: 23. listopadu 1996 – 28. října 2012
Předchůdce	úřad vznikl
Nástupce	Jan Veleba
Poslanec České národní rady
Ve funkci: 7. června 1990 – 4. června 1992
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci: 30. ledna 1990 – 5. června 1990
Stranická příslušnost
Členství	KSČ (1959–1968) OF (1989–1991) OH (1991–1992) KDU-ČSL (od 1998)
Nestraník
v Senátu	za KDU-ČSL (1996–1998)
Narození	2. ledna 1941 (83 let) Kladno Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Choť	Drahomíra Pithartová
Děti	syn David a dcera Klára
Příbuzní	Anežka Pithartová (vnučka)[1] Prokop Pithart (vnuk)[1]
Alma mater	Univerzita Karlova
Profese	politik, politolog, pedagog, překladatel, právník a publicista
Ocenění	Právník roku (2018) Řád bílého dvojkříže 2. třídy (2018) Cena města Brna (2021) velkokříž Řádu Bílého lva (2023) Čestné občanství města Kladna … více na Wikidatech
Commons	Petr Pithart
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Pithart (* 2. ledna 1941 Kladno) je český politik, spisovatel a právník věnující se politologii a historii, označovaný za jednoho z „otců zakladatelů“ české politiky a ústavnosti. V letech 1990 až 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace, poté dvojnásobným předsedou a dlouholetým místopředsedou Senátu Parlamentu České republiky, v němž zasedal v období 1996 až 2012 za chrudimský obvod. Po sametové revoluci působil do červnových voleb 1990 jako poslanec kooptovaný do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Další dva roky byl členem České národní rady.

Do roku 1968 byl členem KSČ. V období normalizace se stal signatářem Charty 77 a vykonával dělnické a úřednické profese. Od sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru, po jehož rozpadu v roce 1991 byl místopředsedou Občanského hnutí. V roce 1998 vstoupil do KDU-ČSL.

Životopis

Mládí a aktivity do sametové revoluce v roce 1989

Roku 1963 se oženil se spisovatelkou Drahomírou Hromádkovou. Jeho otcem byl náměstek ministra průmyslu, velvyslanec v Jugoslávii a později ve Francii Vilém Pithart, předválečný člen KSČ vězněný za války nacisty, který byl po roce 1970 perzekvován, mj. za protest proti okupaci Československa u prezidenta de Gaulla.

V roce 1960 vstoupil do Komunistické strany Československa, své členství ukončil dle svých slov v říjnu 1968.^[2]

Byl jedním ze signatářů Charty 77 a angažoval se i v oblasti samizdatové literatury. Spolu s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou napsal pod pseudonymem PODIVEN knihu Češi v dějinách nové doby, v níž její autoři zpochybňovali některé mýty českých moderních dějin, například okolo českého národního obrození, vzniku moderního českého národa či poválečného vysídlení Němců z Československa. Část historiků, například historička Věra Olivová, ovšem knihu hodnotila kriticky coby nahlížení na dějiny prizmatem (z hlediska, úhlu či pohledu) univerzalistického katolicismu, zpochybňujícího samotný vznik československého státu a jeho představitele Masaryka a Beneše.^[3] Některá svá samizdatová díla napsal pod pseudonymem J. Sládeček.

Předseda vlády

Během sametové revoluce v závěru roku 1989 se angažoval v Občanském fóru a stal se členem jeho Koordinačního centra.^[4] Dne 14. prosince 1989, z důvodu příprav na zvolení Václava Havla prezidentem republiky, po něm převzal úlohu hlavního lídra hnutí a hlavního představitele Koordinačního centra OF (KC), kolektivního orgánu a hybatele dění fóra. Nejznámější projev přednesl v televizním vysílání 19. ledna 1990, překřtěném na „možná, že slyším trávu růst“. V polovině roku 2001 označil za „donekonečna opakované klišé“ interpretaci, že: „vystoupil na obranu těch, kterým se říkalo "staré struktury". Že jsem tak zastavil počínající výměny lidí ve funkcích. Ve skutečnosti jsem tehdy varoval před tím, aby si při obraně společnosti před těmi, kteří dělali funkcionářskou či estébáckou kariéru před rokem 1989, nikdo nemohl počínat svévolně.“ Dne 30. ledna 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění, do jeho české části Sněmovny národů (volební obvod č. 2 – Praha 4) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Po zvolení předsedou české vlády 6. února 1990 vůdčí roli v OF opustil a ve federálním parlamentu zasedal do konce funkčního období, do červnových voleb 1990.^{[5][6][7][8][9]}

Od února 1990 do července 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace. Ve volbách 1990 byl zvolen jako poslanec do České národní rady. V letech 1990–1992 se coby premiér podílel na sérii schůzek s představiteli slovenské vlády, na kterých se mělo dospět k shodě o rozdělení kompetencí mezi národními republikami a federálními orgány. Tyto schůzky započaly už na přelomu března a dubna 1990, kdy se setkal se slovenským premiérem Milanem Čičem. Tehdy šlo ale ještě o nezávazné jednání. První oficiální schůzka české a slovenské vlády se konala počátkem srpna 1990 v Trenčianských Teplicích. Následovaly četné další. Historik Jan Rychlík uvedl, že Pithart nemohl v jednáních uspět, protože obě republiky k nim přistupovaly s odlišnými postuláty – Češi usilovali jen o technickou korekci rozdělení kompetencí, Slováci vycházeli z premisy existence dvou národních států, které nanovo vytvářejí volný svazek. Tato koncepce později nabyla požadavku uzavření smlouvy o federaci oběma republikami. V prosinci 1990 dokonce slovenský premiér Vladimír Mečiar navštívil nečekaně Pitharta a naznačil, že pokud česká strana nepřistoupí na slovenské návrhy, může nastat vyhlášení nadřazenosti slovenských zákonů zákonům federálním a rozpad Československa. To se nestalo, ale tlak na zcela jiné pojetí česko-slovenského státu vyvíjel i Mečiarův nástupce Ján Čarnogurský.^[10]

Řadil se k zastáncům zachování Československa, ale nebránil se volnějšímu česko-slovenskému svazku. Na složitá jednání mezi českou a slovenskou vládou reagoval televizním projevem 10. listopadu 1991, ve kterém použil ohledně uspořádání Československa termín dvojdomek. Ján Čarnogurský reagoval o několik dní později rovněž veřejným vystoupením a vstřícně se k Pithartovu návrhu postavil. Jenže koncept dvojdomku odmítla česká pravice, která se v té době již vymezovala proti Občanskému hnutí – domovskému subjektu Petra Pitharta. Český premiér tak čelil za svůj výrok kritice. Mezitím se krátilo funkční období vlády, protože volby se měly odehrát na jaře 1992. V únoru 1992 se podílel na jednání českých, slovenských i federálních orgánů v Milovech u Žďáru nad Sázavou, kde byl skutečně přijat návrh smlouvy mezi českou a slovenskou stranou. Na Slovensku ho nicméně odmítly HZDS a Slovenská národní strana a nebyl nikdy aplikován. V březnu byla jednání o státoprávním uspořádání odložena na dobu po volbách.^[11]

V roce 1991 se při rozpadu OF stal spoluzakladatelem a místopředsedou Občanského hnutí, které ovšem ve volbách v roce 1992 neuspělo, nezískalo ani zastoupení v zákonodárných sborech. Po odchodu z premiérského postu v roce 1992 se na přechodnou dobu stáhl z politiky.

Senátorem

V letech 1996–1998 a 2000–2004 byl předsedou Senátu a v letech 1998–2000 a od roku 2004 byl jeho místopředsedou. V horní komoře parlamentu zasedal za Senátní obvod č. 44 – Chrudim v letech 1996 až 2012, kdy znovu kandidovat odmítl, jako kandidát nominovaný KDU-ČSL. V dokumentárním portrétu z cyklu Expremiéři v roce 2013 uvedl: „Ty dvě funkce v senátu (…) mně vlastně sedly mnohem víc než ta premiérská role. (…) Kdybych se mohl znovu rozhodovat, tak bych si na funkci premiéra netroufl.“^[12]

Další působení

Od roku 1990 a po svém vládním angažmá znovu od roku 1994^[13] působí jako docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy,^[14] do roku 2011 jako vedoucí Katedry politologie a sociologie.^[15] V mezidobí let 1992 až 1994 působil na Středoevropské univerzitě v Praze.^[13][15]

Byl dlouholetým předsedou Společnosti Bernarda Bolzana, která se od 90. let věnuje podpoře česko-německých vztahů.^[16]

V té době se také účastnil publicistického pořadu o TGM, pořádaného každoročně na podzim Klubem TGM Masarykova demokratického hnutí v Kopřivnici.^[17]

Kandidatura na prezidenta

V roce 2003 neúspěšně kandidoval na funkci prezidenta České republiky jako kandidát tehdejší Čtyřkoalice. Po jeho rudolfinském projevu v roce 2016 u příležitosti 80. výročí narození Václava Havla se začalo výrazně spekulovat o jeho případné prezidentské kandidatuře v roce 2018. Zprvu ji nevyloučil, později však prohlásil, že na kampaň již nemá dostatek fyzických sil.

Ocenění

• 1991: Cena Františka Kriegla „Za občanskou statečnost“ od Nadace Charty 77
• 1997: Čestná medaile TGM, kterou mu jako předsedovi senátu udělilo Masarykovo demokratické hnutí, 14. září 1997
• 2004: Řád čestné legie IV. třída – důstojník, Francouzská vláda
• 2004: Čestný odznak Za zásluhy o Rakouskou republiku, Rakouská vláda
• 2004: Řád za zásluhy Polské republiky
• 2010: Umělecká cena česko-německého porozumění
• 2013: Internationaler Adalbert-Preis
• 2018: Řád Bílého dvojkříže – udělil slovenský prezident Andrej Kiska^[18]
• 2023: Řád Bílého lva - občanská skupina I. třídy^[19]

Dílo

Knihy:^[20]

• Obrana politiky (Panorama 1990; Academia 2005)
• Osmašedesátý (Rozmluvy 1990)
• Dějiny a politika: Výbor z esejistiky (Prostor 1991)
• Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? – Mezi vzpomínkami a reflexí: Texty z let 1992-1996 (Doplněk 1999)
• Češi v dějinách nové doby (Rozmluvy 1992; Academia 2003)
• Devětaosmdesátý (Academia 2009)
• Ptám se, tedy jsem: Rozhovor s Martinem T. Zikmundem (Portál 2010)
• Po Devětaosmdesátém. Rozpomínání a přemítání (Academia 2015)
• Osmašedesátý, komentované vydání (Academia 2019)
• Obrana politiky II. Přednášky z let 1994-2018 (Leges 2018)

Odkazy

Reference

Literatura

• PROCHÁZKOVÁ, Andrea. Podnik s nejistým koncem. Knižní rozhovor s Petrem Pithartem. Praha: Academia, 2022. ISBN 978-80-200-3355-0.
• HLAVÁČEK, Petr, KYSELA, Jan (eds.). Demokracie a občanské ctnosti. K životnímu jubileu Petra Pitharta. Praha: Academia, 2021, ISBN 978-80-200-3191-4.
• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 741. 
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 505. 
• KLUSÁKOVÁ, Jana. Petr Pithart nadoraz: ...o Havlovi, Klausovi, Mečiarovi a revoluci, která požírá své děti. Praha: Primus, 1992. ISBN 80-85625-03-2.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 579–580. 

Související články

• Druhá vláda Petra Pitharta
• Vláda Josefa Korčáka, Ladislava Adamce, Františka Pitry a Petra Pitharta

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Petr Pithart na Wikimedia Commons
• Osoba Petr Pithart ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Pithart
• Petr Pithart na stránkách Senátu Parlamentu České republiky
• Petr Pithart na Úřadu vlády České republiky
• Petr Pithart v Paměti národa
• Petr Pithart v cyklu Expremiéři České televize

Premiéři České republiky
V rámci federace	Stanislav Rázl (1969) Josef Kempný (1969–1970) Josef Korčák (1970–1987) Ladislav Adamec (1987–1988) František Pitra (1988–1990) Petr Pithart (1990–1992) Václav Klaus (1992; vláda pokračovala dál v samostatné ČR)
Samostatná ČR	Václav Klaus (1993–1998; vláda jmenována již v době federace roku 1992) Josef Tošovský (1998) Miloš Zeman (1998–2002) Vladimír Špidla (2002–2004) Stanislav Gross (2004–2005) Jiří Paroubek (2005–2006) Mirek Topolánek (2006–2009) Jan Fischer (2009–2010) Petr Nečas (2010–2013) Jiří Rusnok (2013–2014) Bohuslav Sobotka (2014–2017) Andrej Babiš (2017–2021) Petr Fiala (od 2021)