Jan IX. ze Středy

Vysoce důstojný a osvícený Jan ze Středy
Biskup olomoucký
Jan ze Středy adorující (Liber viaticus)
Církev	římskokatolická
Arcidiecéze	olomoucká
Sídlo	Olomouc
Jmenování	23. srpna 1364
Předchůdce	Jan Očko z Vlašimi
Nástupce	Petr III. Jelito
Znak
Svěcení
Biskupské svěcení	1353
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	kancléř císaře Karla IV. (1357–1374) biskup litomyšlský (1353–1364) roku 1380 zvolen biskupem vratislavským
Osobní údaje
Datum narození	kolem 1310
Místo narození	Vysoké Mýto nebo Slezská Středa (Środa Śląska)
Datum úmrtí	23. prosince 1380 (ve věku 69–70 let)
Místo úmrtí	Modřice u Brna, Markrabství moravské
Příbuzní	Maciej ze Środy (sourozenec)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan IX. ze Středy (latinsky Johannes Noviforensis nebo de Novo Foro, něm. Johannes von Neumarkt, kolem roku 1310, Vysoké Mýto^? – 23. prosince / 24. prosince 1380, Modřice u Brna) byl česko-německý kněz a humanistický spisovatel, biskup v Litomyšli a pak v Olomouci, v letech 1357–1374 kancléř císaře Karla IV.

Život

Začátky kariéry (do 1352)

Narodil se v měšťanské rodině ve Vysokém Mýtě^[1] a získal vynikající vzdělání, patrně v Itálii. Působil jako kněz-plebán ve Slezské Středě (pol. Środa Śląska, něm. Neumarkt in Schlesien, 25 km západně od Vratislavi), proto měl přídomek "ze Středy". Jeho bratr Mathias byl cisterciácký mnich, světící biskup v Litomyšli a později ve Vratislavi, starší sestra byla ženou Rudolfa, rychtáře ve Vysokém Mýtě; jejich syn byl roku 1394 děkanem pražské univerzity.

Jan ze Středy je poprvé připomínán zřejmě roku 1340 jako notář minsterberského knížete Bolka II. (†1341), později (před rokem 1344) se stal plebánem (farářem) ve Slezské Středě – toto obročí si podržel nejméně do konce roku 1351 – a následně se stal písařem v kanceláři krále Jana Lucemburského (†1346). První skutečně nesporná zmínka o Janovi ze Středy pochází z 16. října 1347, kdy byl zaměstnán v kanceláři krále Karla IV. jako notář. Tehdy již měl za sebou řadu příležitostí prokázat své schopnosti, čemuž odpovídá i jeho další rychlá kariéra v kanceláři Karla IV.: byl jeho dvorním kaplanem, sekretářem, roku 1351 kancléřem královny Anny. Téhož roku se stal dosavadní králův kancléř Jan Očko z Vlašimi olomouckým biskupem a Karlovu kancelář opustil. Jeho nástupcem se stal právě Jan ze Středy, nejprve v letech 1352–1354 s titulem protonotáře, tj. představeného královské kanceláře, ale již o Vánocích roku 1353 byl královým dvorským kancléřem. Tuto hodnost si ponechal, s krátkým přerušením v letech 1364/1365, až do své smrti.

Kancléřem Karla IV. (1352–1374)

Přestože si Karel IV. hodlal Jana ze Středy podržet ve svých službách, hledal pro něj materiální zabezpečení ve formě biskupského úřadu. (Již roku 1351 měl sice Jan hodnosti a příjmy kanovníka kapitul olomoucké a vratislavské, to však k lesku kancléře římského krále nestačilo.) První pokus se udál roku 1352, kdy byl 16. února papežem Klementem VI. jmenován biskupem v Naumburgu. Naumburská kapitula však zvolila za biskupa tamějšího kanovníka Rudolfa von Saaleck-Nebra a tuto volbu potvrdil i magdeburský arcibiskup Ota Hesenský, do jehož pravomoci naumburská diecéze spadala.

Jan ze Středy se sice nevzdal ihned a ještě na jaře roku 1353 se označoval za zvoleného biskupa naumburského, posléze však od této snahy upustil. Vhodnější příležitost se naskytla, když téhož roku zemřel první litomyšlský biskup Jan. 9. listopadu 1353 byl zvolen a před 22. prosincem i potvrzen biskupem v Litomyšli. Jan Očko z Vlašimi mu ještě jednou uvolnil místo: 12. června 1364 byl totiž zvolen arcibiskupem pražským a Jan ze Středy mohl opustit Litomyšl a stát se 23. srpna biskupem olomouckým, toho jména IX. Olomoucká diecéze byla nejen starší a tedy prestižnější než litomyšlská, ale hlavně mnohem bohatší.

Tuto prestiž Karel IV. ještě zvýšil brzy po Janově jmenování privilegiem z 1. března 1365, kterým byl Janovi ze Středy a jeho nástupcům na olomouckém stolci udělen titul "hraběte české královské kaple" s právem korunovat českého krále a nasazovat mu korunu i při jiných příležitostech v případě, že není přítomen pražský arcibiskup. Za stejných okolností měl na starosti bohoslužby v královské kapli na Pražském hradě a na Karlštejně. Toto privilegium si olomoučtí biskupové zachovali do roku 1918.

Vlastní biskupskou činnost však Jan ze Středy na obou místech prakticky nevykonával. V Litomyšli vedl správu diecéze oficiál Mikuláš z Pelhřimova a v duchovních záležitostech Janův bratr Matyáš, titulární biskup z Trebinje (ten byl od roku 1362 světícím biskupem ve Vratislavi u biskupa Přeclava z Pohořelé a zemřel roku 1370). Později v Olomouci jej zastupovali generální vikáři: brněnský probošt Mikuláš, Bedřich z Olbramkostela a olomoucký probošt Jakub z Kaplice. To Janovi ze Středy nebránilo v tom, aby se přinejmenším formálně účastnil na zakládání církevních institucí: v Litomyšli sám založil roku 1355 nebo 1356 klášter augustiniánů poustevníků, v jehož kostele byl později pochován, spolupůsobil i při tom, když litomyšlský biskup Albrecht ze Šternberka založil roku 1371 klášter augustiniánů kanovníků ve svém rodném Šternberku, kolegiátní kapitule sv. Mořice v Kroměříži vydal roku 1367 nová statuta.

Jako královský a císařský kancléř se však Jan ze Středy musel zdržovat v bezprostřední blízkosti Karla IV. v Praze i na cestách. Roku 1353 byl s Karlem IV. v Mohuči, roku 1354 v Itálii, 1356 se podílel na sepsání Zlaté buly (byť zřejmě spíše stylisticky, než co do politického obsahu) a na jejím projednávání na sněmech v Norimberku a v Metách a roku 1364 se účastnil Karlova jednání s Habsburky v Brně. Když byl roku 1364 jmenován biskupem olomouckým, nějakou dobu funkci kancléře nevykonával, ale již následujícího roku se k ní vrátil a dále s císařem cestoval po Německu a v roce 1368 po Itálii. Roku 1374 se s ním z neznámých důvodů rozešel a byl nucen se usadit v Olomouci, sídle své diecéze. Ač Jan žádal s odkazem na 26 let věrné služby o návrat do úřadu, Karel IV. jeho prosbu nevyslyšel. Hodnost kancléře mu však ponechal a nikomu dalšímu již ji neudělil.

Poslední roky života (1374–1380)

Poté, co se fakticky chopil správy své diecéze, věnoval se Jan ze Středy především liturgickým a správním otázkám. Roku 1376 sjednotil liturgické předpisy pro svou diecézi. Na synodu v Kroměříži roku 1380 zavedl svátek svatých Cyrila a Metoděje a také svaté Kristiny a svaté Korduly. Vedle toho vyprosil od papeže pro opata kláštera ve Velehradě, spojeného s misí obou věrozvěstů, právo nosit pontifikálie. V podstatě tak po dlouhé době zapomenutí vzkřísil uctívání těchto nejstarších patronů Moravy.

Přesto se Jan ze Středy toužil vrátit z Moravy do Slezska, kde bylo jeho první působiště, a když roku 1376 zemřel vratislavský biskup Přeclav z Pohořelé, usiloval o jeho místo s podporou Karla IV. i papeže Řehoře XI. Vratislavská kapitula však zvolila Dětřicha z Klatov. Papež sice tuto volbu neuznal, byla však překážkou rychlého přesunu Jana ze Středy. Vyřešení situace navíc zkomplikovala jednak smrt Karla IV. (29. listopadu 1378), jednak papežské schizma, které začalo v témže roce. Dětřich z Klatov získal potvrzení od avignonského papeže Klementa VII., ale protože české země zůstaly u římské obedience, ve skutečnosti jej to diskvalifikovalo.

Jan ze Středy se navíc po smrti krále Karla IV. dostal do sporů s moravskými markrabími Joštem a Prokopem, takže musel i s kapitulou opustit Olomouc, kde jeho odpůrci vypálili biskupský palác a poškodili katedrálu. Jan se pak zdržoval na venkovských panstvích biskupství, zejména v Kroměříži, a nad Olomoucí vyhlásil interdikt. Spor urovnal až roku 1380 pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Téhož roku jej vratislavská kapitula v obnovené volbě konečně zvolila biskupem ve Vratislavi. Jan ze Středy však zemřel dříve, než mohl do úřadu nastoupit, totiž 23. prosince 1380 na některém biskupském panství, pravděpodobně v Modřicích u Brna.

Pohřben byl v kapitulním chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli.^[2]

Dílo a význam

Přestože není známo, kde Jan ze Středy nabyl vzdělání, byl raně humanistickým vzdělancem a milovníkem umění, který se významně podílel na kulturním významu dvora Karla IV. Jeho díla i zachovaný katalog jeho knihovny poukazují na velkou znalost klasických antických autorů. Udržoval bohatou korespondenci například s Colou di Rienzo a od roku 1354 s Francescem Petrarcou: kancléř posílal básníkovi vzletné dopisy plné lichotek, Petrarca oceňoval Janovo vedení kancelářského registru. Jan ze Středy psal nábožné básně kultivovanou latinou, i když jeho autorství nelze vždy přesně určit. Karlovi IV. daroval vlastní latinské zpracování životopisu svatého Jeronýma, do latiny přeložil pro jednoho českého klerika neznalého němčiny báseň Johanna Frauenloba. Četná byla jeho německá tvorba, spočívající zejména ve volných překladech. Nejvýznamnějšími jsou jednak překlad knihy Liber soliloquiorum animae ad Deum (Samomluvy duše s Bohem) připisované svatému Augustinovi, který vyhotovil pro Karla IV. po roce 1355 pod názvem Das Buch der Liebkosungen, jednak pozdější překlad zmiňovaného životopisu svatého Jeronýma, který vyhotovil pro moravskou markraběnku Alžbětu. Vedle toho byl autorem četných latinských i německých modliteb pro různé účely, které se pro svou jazykovou vytříbenost a niternost, předjímající hnutí Devotio moderna, těšily velké popularitě zejména u ženské části obyvatelstva a kolovaly v mnoha opisech. Tato díla na jedné straně a jím zavedený styl kancelářského jazyka na straně druhé měly nemalý vliv na vývoj spisovné němčiny.

Na svých hradech na Mírově, v Kroměříži a v Modřicích měl písařské dílny, kde koncem 50. let patrně vznikl slavný rukopis cestovního breviáře Liber viaticus, jeden z vrcholů pozdně gotického knižního umění u nás.^[3] Ten byl v roce 1826 věnován Národnímu muzeu v Praze, kde je součástí Sbírky rukopisů Knihovny Národního muzea a je v digitalizované formě přístupný na internetu. Dalšími významnými iluminovanými rukopisy vyhotovenými pro Jana ze Středy jsou Liber pontificalis pro biskupské liturgické účely a olomoucký misál. Při biskupském dvoře měl také pěvecký sbor, kapelu a věnoval velkou péči liturgii i školství. Svou bohatou knihovnu odkázal už roku 1356 klášteru augustiniánů u svatého Tomáše v Praze.

Jako kancléř zavedl nový styl listinné a diplomatické řeči, opřený o znalost latinských klasiků a italského humanismu, a sám sepsal vzorník různých typů listin pro potřeby císařské kanceláře i biskupství v latině i němčině. Čtyři z těchto rukopisů se zachovaly a jsou jedním z nejdůležitějších pramenů pro dějiny vlády Karla IV. (zejména sbírka s názvem Summum cancellarii). Styl jeho listin měl velký vliv a byl hojně napodobován. Jinou otázkou je však politický vliv Jana ze Středy. O jeho účasti na rozhodování císaře Karla nejsou žádné konkrétní doklady, rovněž nikdy nebyl pověřen diplomatickým jednáním v císařově jménu.

Odkazy

Reference

Literatura

• BUBEN, Milan Michael. Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha: Logik r.s.o., 2000. ISBN 80-902811-0-9. S. 333–335. 
• BÖHM, Roland. Johann von Neumarkt. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, Band 3. Nordhausen: Verlag Trautgott Bautz, 1992. Dostupné online. ISBN 3-88309-393-9. S. 165–168.
• HUBER, Alfons. Johann "von Neumarkt". In: Allgemeine Deutsche Biographie, Band 14. Leipzig: Duncker & Humblot, 1881. Dostupné online. S. 468–469.
• RIECKENBERG, Hans Jürgen. Johann von Neumarkt. In: Neue Deutsche Biographie, Band 10. Berlin: Duncker & Humblot, 1974. Dostupné online. S. 563–564.
• HOLÁSEK, Břetislav a Renáta FIFKOVÁ, ed. Osobnosti Olomouckého kraje. Olomouc: Vlastivědné muzeum v Olomouci, 2016. ISBN 978-80-85037-77-7.

Související články

• Arcibiskupství olomoucké
• Karel IV.
• Diecéze litomyšlská
• Literatura doby Karlovy
• Kroměříž

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan IX. ze Středy na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan IX. ze Středy
• Jan ze Středy ve Slovníku českých filosofů
• Ottův slovník naučný, heslo ze Středy
• Pečeť Jana ze Středy, kancléře (1353-1374), jako litomyšlského biskupa (1353-1364), 1359

Předchůdce: Jan I.

biskup litomyšlský 1353–1364

Nástupce: Mikuláš

Předchůdce: Jan Očko z Vlašimi

biskup olomoucký 1364–1380

Nástupce: Petr III. Jelito

Předchůdce: Dětřich z Klatov (nepotvrzen)

zvolený, ale nepotvrzený biskup vratislavský 1380–1380

Nástupce: Václav II. Lehnický

Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí biskupové (1063–1776)	1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu
Pomocní biskupové olomoučtí (1304–1777)	1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské
ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí arcibiskupové (od r. 1777)	1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík
Pomocní biskupové olomoučtí (od r. 1779)	1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler
Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál