Theodor Kohn

Jeho knížecí Milost Prof. ThDr. Theodor Kohn
7. arcibiskup olomoucký
Církev	Římskokatolická
Arcidiecéze	Olomoucká
Zvolení	8. listopadu 1892
Předchůdce	Bedřich z Fürstenberka
Nástupce	František Saleský Bauer
Znak
Svěcení
Kněžské svěcení	5. července 1871
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	titulární arcibiskup pelusijský (1904–1915)
Osobní údaje
Datum narození	22. března 1845
Místo narození	Březnice u Zlína, Rakouské císařství Rakouské císařství
Datum úmrtí	3. prosince 1915 (ve věku 70 let)
Místo úmrtí	Ehrenhausen, Štýrsko, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání	Římskokatolický duchovní
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Theodor Kohn (22. března 1845 Březnice ^[1] – 3. prosince 1915 Ehrenhausen^[2]) byl sedmým arcibiskupem olomouckým (1892/3–1904). Byl první olomoucký arcibiskup prostého původu, navíc byl jeho dědeček narozený v židovské rodině. V roce 1904 byl přinucen k rezignaci.

Život

Theodor Kohn měl židovské předky, ale již jeho dědeček konvertoval ke katolictví. Studoval na nižším gymnáziu ve Strážnici, poté nastoupil na kroměřížské piaristické gymnázium, kde složil maturitu v roce 1867. Po prázdninách nastoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1871. V roce 1874 jej arcibiskup Bedřich z Fürstenberka jmenoval svým sekretářem a druhým ceremoniářem. Kohn úkoly spojené s těmito úřady zvládal i se souběžným studiem, v roce 1875 pak získal doktorát teologie. Byl uznávaným odborníkem v oblasti kanonického práva. V roce 1882 se stal Kohn mimořádným profesorem církevního práva a fundamentální teologie. Postupně se stal nepostradatelným spolupracovníkem stále více churavějícího arcibiskupa, který na něj v pozdních fázích svého života přenášel stále větší část své odpovědnosti. V roce 1883 jej jmenoval kancléřem.

Po smrti kardinála Fürstenberka jej olomoucká kapitula 8. listopadu 1892 zvolila jeho nástupcem na arcibiskupském stolci, papež ji potvrdil 10. ledna 1893. Vysvěcen na biskupa byl 5. února 1893 a 11. února 1893 uveden do úřadu. Jeho volba vzbudila velký rozruch — byl to Čech a prostý občan, což silně pobouřilo vídeňský dvůr a šlechtické kruhy, které navíc nelibě nesly i jeho židovský původ. Známý je mezi šlechtou oblíbený výrok, jehož autorství je připisováno předsedovi předlitavské vlády hraběti Eduardovi Taaffemu: Doufám, že je ten Žid alespoň pokřtěn.

Theodor Kohn se ukázal být dobrým hospodářem a významným mecenášem umění, dal do pořádku arcidiecézní hospodaření, které za jeho správy pravidelně končilo výrazným přebytkem, nechal opravit a upravit Arcibiskupský zámek v Kroměříži a Květnou zahradu. Obnovil chudinské fondy farností a podporoval řadu dalších sociálních projektů. Spolufinancoval založení Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Dne 25. ledna 1897 byl jeruzalémským patriarchou Ludovicem Piavim jmenován rytířem velkého kříže Řádu Božího hrobu.^[3]

Ostatní aspekty jeho působení však byly velmi kontroverzní. Arcibiskup se stal postupem času terčem útoků antikatolického tisku i části katolické veřejnosti, která mu vyčítala přílišnou pýchu a nadřazené chování. Nepřátelství vídeňského dvora též trvale komplikovalo jeho pozici. Arcibiskup postupně propadal stále větší nervozitě až neurvalosti a dostával se do ostrých sporů s kněžími, kteří podporovali tažení proti němu.

Nakonec se stal natolik podezíravým, že vedl proti těm, které považoval za své nepřátele, kázeňské postihy, aniž by si zajistil dostatečně průkazné důkazy. Jeho vzrůstající neschopnost udržet diecézi klidnou, sporné zákroky proti kněžím, jimž připisoval neposlušnost (byl mezi nimi i Karel Dostál-Lutinov, původně velký Kohnův obdivovatel a chráněnec), a neochota připustit si oprávněnost pokárání pocházejícího z papežského dvora nakonec vedly Svatý stolec, aby popřál sluchu jeho protivníkům a tlaku vídeňského dvora. Pobouření nadřízených i části veřejnosti vzbudilo vydání publikace Facta loquuntur nekriticky oslavující 10. výročí jeho působení v čele diecéze.

V prosinci 1903 byl povolán do Říma a v lednu 1904 zvláštní komise kardinálů nařídila Theodoru Kohnovi rezignovat a trvale opustit diecézi. Dne 14. března 1904 přijal papež Pius X. jeho dobrovolnou rezignaci a byl jmenován titulárním arcibiskupem pelusijským. Zbytek života prožil ve štýrském Ehrenhausenu, kde zakoupil zámek, ke kterému patřilo Eggenberské mauzoleum, v tomto mauzoleu byl uložen sarkofág s ostatky arcibiskupa Kohna.

V závěti odkázal 341.000 K na stavbu Vysoké školy v Olomouci. Dlouho se s výstavbou otálelo a po II. světové válce z této částky bylo zaplaceno několik málo cihel, ale únorovým pučem 1948 byla výstavba ukončena.^[zdroj?]

Literatura

• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
• Pavel Marek: Prof. ThDr. Theodor Kohn, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska 1994. 102 s.
• Michael L. Miller: "The Rise and Fall of Archbishop Kohn: Czechs, Germans, and Jews in Turn-of-the-Century Moravia." Slavic Review 65, 2006, s. 446–474.
• Jonová Jitka, První olomoucký arcibiskup – nešlechtic: Theodor Kohn, in: Černuška Pavel – Pospíšil Ctirad Václav (eds.), Vydávat počet ze své naděje. Sborník k 60. narozeninám Mons. Jana Graubnera, Velkého kancléře CMTF UP v Olomouci, Olomouc, UP 2008, ISBN 978-80-244-2132-2, s. 172–196.
• Jonová Jitka, Olomoucký arcibiskup ThDr. Theodor Kohn ve zprávách vídeňské nunciatury zasílaných Svatému stolci. Studia Theologica 35, 1/2009, s. 42–59. (online)
• Jonová Jitka, Rezignovaný olomoucký arcibiskup Theodor Kohn a jeho pobyt v Ehrenhausenu. Studia Theologica 40, 2/2010, s. 1–19.
• Jonová Jitka, "Kohnův pucflek". Studia Theologica 45, 3/2011, s. 42–59.
• Jonová Jitka, Obsazování biskupských stolců v Habsburské monarchii na přelomu 19. a 20. století na příkladu olomouckého arcibiskupství po rezignaci arcibiskupa Theodora Kohna. Studia Theologica 47, 1/2012, s. 40–64.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 98. 
• Jonová, Jitka, Theodor Kohn (1845–1915) Kníže arcibiskuup olomoucký, titulární arcibiskup pelusijský. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2015. 371 s. ISBN 978-80-7325-379-0 (Online ve formě disertační práce z roku 2010)

Odkazy

Reference

Související články

• Josef Hofer

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Theodor Kohn na Wikimedia Commons
• Autor Theodor Kohn ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Theodor Kohn
• Nekompletní záznam na catholic hierarchy

Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí biskupové (1063–1776)	1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu
Pomocní biskupové olomoučtí (1304–1777)	1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské
ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí arcibiskupové (od r. 1777)	1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík
Pomocní biskupové olomoučtí (od r. 1779)	1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler
Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál