Vavro Šrobár

prof. MUDr. Vavro Šrobár
1. čs. ministr zdravotnictví a tělovýchovy
Ve funkci: 14. listopadu 1918 – 15. září 1920
Nástupce	Ladislav Prokop Procházka
1. čs. ministr pro správu Slovenska
Ve funkci: 14. listopadu 1918 – 25. května 1920
Nástupce	Ivan Dérer
2. a 15. čs. ministr unifikací
Ve funkci: 25. května – 15. září 1920
Předchůdce	Milan Hodža
Nástupce	Vladimír Fajnor
Ve funkci: 25. února 1948 – 6. prosince 1950
Předchůdce	Mikuláš Franek
Nástupce	ministerstvo zaniklo
3. čs. ministr školství a nár. osvěty
Ve funkci: 26. září 1921 – 7. října 1922
Předchůdce	Josef Šusta
Nástupce	Rudolf Bechyně
17. ministr financí Československa
Ve funkci: 5. dubna 1945 – 2. července 1946
Prezident	Edvard Beneš
Předseda vlády	Zdeněk Fierlinger
Předchůdce	Josef Kalfus
Nástupce	Jaromír Dolanský
Pověřenec školství
Ve funkci: 7. února 1945 – 21. února 1945
Nástupce	Ondrej Pavlík
Stranická příslušnost
Členství	SNaRS čs. agrární strana Demokratická strana Strana slobody
Narození	9. srpna 1867 Lisková u Ružomberka Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. prosince 1950 (83 let) Olomouc Československo Československo
Místo pohřbení	Bratislava
Národnost	slovenská
Choť	Aloisie Klicperová
Alma mater	Univerzita Karlova
Profese	politik, lékař, ekonom a vysokoškolský učitel
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třída, in memoriam (1991)
Commons	Vavro Šrobár
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vavro Šrobár (9. srpna 1867 Lisková^[1][2] – 6. prosince 1950 Olomouc) byl slovenský lékař, politik, ústřední postava meziválečné slovenské politiky v Československu, od roku 1935 profesor Komenského univerzity v Bratislavě v oboru sociálního lékařství.^[3]

Život

Vavro Šrobár studoval na gymnáziích v Ružomberku, Levoči a Banské Bystrici. Po vyloučení ze všech škol v někdejším Uhersku kvůli panslavistické agitaci dostudoval na gymnáziu v Přerově v roce 1888.^[4][5][6] Na Vyšším gymnasiu reálném v Přerově byl v roce 1887 zapsán jako mimořádný student pod počeštěným jménem Jan Vavřinec Šrobár. Původně chtěl studovat bohosloví.^[7] Po maturitě však odešel studovat na lékařskou fakultu Karlovy univerzity do Prahy. Zde se zapojil do práce v spolku Detvan.

Pod vlivem T. G. Masaryka se stal čechoslovakistou a patřil mezi Masarykovy skalní stoupence.^[8] Udržoval také kontakty s radikálně naladěnými studenty v české Omladině. V roce 1898 začal ve spolupráci s Pavlem Blahou vydávat slovenský časopis Hlas; jeho poslední dva ročníky (1902–1904) už redigoval sám. Roku 1906 kandidoval do Uherského sněmu. Do roku 1918 působil jako lékař v Ružomberku. Ružomberok se zásluhou Andreje Hlinky a Šrobára stal centrem slovenské politické aktivity, protikladem tzv. martinské skupiny. V roce 1918 byl za své politické aktivity krátce internován.^[8]

Od roku 1918 byl členem Národního výboru československého a jménem Slováků podepsal v říjnu 1918 zákon o zřízení československého státu.^[4] V první Československé republice byl zprvu poslancem Národního shromáždění za Slovenskou národní a rolnickou stranu (SNaRS), posléze za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, tedy za agrárníky, se kterými Slovenská národní a rolnická strana počátkem 20. let splynula. V letech 1925–1929 byl předsedou poslaneckého klubu poslanců agrární strany.

Stal se také prvním ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska,^[4] jehož úkolem bylo zajistit politické a administrativně právní začlenění Slovenska do nové republiky (1918–1920), kromě toho byl ještě ministrem školství a národní osvěty (1921–1922). V letech 1925–1935 byl za agrární stranu senátorem Národního shromáždění ČSR. Postupně se však z politické scény vytrácel. Mezi roky 1922–1937 působil také jako pedagog lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde byl v roce 1935 jmenován profesorem.

V době slovenského klerofašistického státu stál v čele malé skupiny protifašistického odboje, orientované na československou exilovou vládu v Londýně, a roku 1944 v době Slovenského národního povstání byl jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady.

Do politiky se ještě vrátil po druhé světové válce. V únoru 1945 byl krátce pověřencem školství ve 3. Sboru pověřenců.^[9] Do roku 1946 byl členem vedení Demokratické strany, poté před parlamentními volbami založil novou Stranu svobody a byl jejím prvním předsedou. Až do své smrti roku 1950 byl poslancem Národního shromáždění a v letech 1945–1946 byl jmenován ministrem financí ve dvou Fierlingerových vládách.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal ministrem pro sjednocení zákonů ve druhé vládě Klementa Gottwalda. Podle publicisty Karla Pacnera mu Gottwald nabídl tuto vcelku bezvýznamnou funkci, protože potřeboval mít ve vládě člověka spojeného s Masarykem, a Šrobár ji naivně přijal.^[4] Zemřel 6. prosince 1950 v Olomouci, ale pohřben je v Bratislavě, na Ondřejském hřbitově.

Dílo

• Vláda ľudu v demokracii, 1919 (česky: Vláda lidu v demokracii)
• Čas. přísp.: Naše snahy, Hlas 1898
• Maďarizácia, Hlas 1900 (česky: Maďarizace)
• O československej vzájomnosti, Prúdy 1901 (česky: O československé vzájemnosti)
• Vzájomnosť československá, Hlas 1902 (česky: Vzájemnost československá)
• Viera a veda, Prúdy 1913 (česky: Víra a věda)
• Osvobodené Slovensko (Čin Praha 1928) (česky: Osvobozené Slovensko)

Názvy ulic

V České republice jsou po něm nazvány ulice ve čtyřech městech (stav roku 2022):

• Praha-Vinohrady (ulice u Státního zdravotního ústavu a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady)
• Chomutov
• Ostrava-Hrabová
• Přerov^[10]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vavro Šrobár na slovenské Wikipedii.

Literatura

• KLIMEK, Antonín. Říjen 1918. Vznik Československa. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1998. 279 s. ISBN 80-7185-175-2. 
• PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 139–146
• VOJÁČEK, Ladislav. Vavro Šrobár – ministr s plnou mocí pro správu Slovenska (1918–1920). Historický obzor, 2001, 12 (3/4), s. 81-89. ISSN 1210-6097.
• KOSATÍK, Pavel. Slovenské století. Praha: Torst 407 s. ISBN 978-80-7215-686-3. Kapitola Jak se stal Vavro Šrobár diktátorem, s. 7–31. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vavro Šrobár na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vavro Šrobár
• (slovensky) Vavro Šrobár na stránkách Osobnosti