Antonín Hobza

Tento článek je o právníkovi. O skautovi pojednává článek Antonín Hobza (skaut).
prof. JUDr. Antonín Hobza
Portrét Antonína Hobzy
Portrét Antonína Hobzy
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1923 – 1924
PředchůdceKarel Hermann-Otavský
NástupceJosef Vančura
Ve funkci:
1939 – 1939
PředchůdceJiří Hoetzel
NástupceArnošt Wenig-Malovský
Stranická příslušnost
ČlenstvíKomunistická strana Československa
Narození6. ledna 1876
Rokytnice nad Rokytnou
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. září 1954 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Profeseprávník a pedagog
CommonsAntonín Hobza
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Hobza (6. ledna 1876 Rokytnice nad Rokytnou[1] – 6. září 1954 Praha) byl český právník, profesor církevního a mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a akademik ČSAV.

Biografie

Antonín Hobza se narodil v roce 1876 v Rokytnici u Třebíče, narodil se jako jedno z osmi dětí[2] do skromných poměrů, proto se během studií musel živit zcela sám. Původně měl být knězem, ale po absolvování gymnázia v Třebíči[3] v roce 1896[4] si zvolil pražskou právnickou fakultu, kde byl roku 1902 promován doktorem práv.[5] Poté získal praxi u zemského soudu a byl na kratší studijní stáži u profesorů Stutze a Zitelmanna[4] na univerzitě v Bonnu, aby od roku 1904 našel trvalejší konceptní místo v železničním a nadačním referátu zemského výboru. Zároveň se začal vážně zajímat o právní teorii, publikoval první časopisecké příspěvky, zejména o územní samosprávě, které byly pozitivně přijaty. Nakonec ale u něj převážil zájem o církevní právo, v němž se roku 1907 na české právnické fakultě habilitoval a o čtyři roky později byl jmenován mimořádným profesorem, takže administrativu opustil a věnoval se jen akademické činnosti.[6]

Postupně ovšem opouštěl klasická kanonistická témata a věnoval se spíše veřejnoprávní regulaci církví, mj. hájil v tehdejší době menšinové stanovisko žádající odluku církve od státu. Po vzniku Československé republiky toto téma krátkodobě řešil i na ministerstvu zahraničních věcí, kde řídil právní sekci a mj. se podílel na budování diplomatického sboru, ale podporoval také diplomatické uznání Sovětského svazu, což bylo v rozporu s tehdejší vládní politikou.[5] Pak už se zabýval převážně jen mezinárodním právem na univerzitě, když byl již roku 1917 v tomto oboru jmenován řádným profesorem, a to jako první v celé monarchii. Do té doby šlo o okrajovou záležitost a Hobza se tak stal průkopníkem českého, resp. československého mezinárodního práva jakožto vědního oboru. Značně potřebná a používaná byla především jeho dvoudílná učebnice. Z hlediska teoretického přístupu byl pozitivista. Kromě teorie se ale věnoval i praxi, byl např. členem Institutu mezinárodního práva a Stálého rozhodčího soudu, roku 1922 v Praze uspořádal mezinárodní kongres věnovaný leteckému právu, načež vytvořil české letecké názvosloví, a spoluzaložil československou pobočku Sdružení pro mezinárodní právo (později samostatné Československé sdružení pro mezinárodní právo). To krátce před okupací vydávalo ve střední a východní Evropě ojedinělý časopis Hlídka pro mezinárodní právo.[6]

Po válce se vrátil na právnickou fakultu už jako člen komunistické strany, zpracovával posudky pro vládu nebo pro účely soudních procesů, např. s K. H. Frankem, a spolupracoval na přípravě nové ústavy. V roce 1950 byl ustanoven znalcem z oboru mezinárodního a církevního práva ve vykonstruovaném procesu Zela a spol. Nakonec se podílel na vytvoření Československé akademie věd, zejména jejího Kabinetu mezinárodního práva poté, co byl roku 1952 jmenován jedním z prvních československých akademiků.[5]

Dílo

  • Podvod při smlouvě manželské (1906)
  • Poměr mezi státem a církví (1909, 1919, 1925, 1931)
  • Autonomie náboženských svazů v moderním státě (1910)
  • Právem mezinárodním ku právu světovému (1913)
  • Právo mezinárodní (I. 1915, II. 1919)
  • Právo mezinárodní. Válečné právo územní (1923)
  • Uznání Sovětů de jure (1924)
  • Úvod do církevního práva (spolu s J. Turečkem; 1929, 1936)
  • Modus vivendi (1930)
  • Úvod do mezinárodního práva mírového (I. 1933, II. 1935)
  • Přehled mezinárodního práva válečného (1946)

Reference

  1. ↑ Kniha narozených farnosti Rokytnice nad Rokytnou [online]. Moravský zemský archiv Brno [cit. 2017-05-22]. Matriční záznam o narození a křtu. Dostupné online. 
  2. ↑ Hobza, Antonín [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ ŽOUREK, Jaroslav. Akademik Antonín Hobza. Věstník Československé akademie věd. 1954-12-10, roč. 63, čís. 9–10, s. 428–436. 
  4. ↑ a b DEJMEK, Jindřich. HOBZA Antonín [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2023-04-03]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c MRÁZEK, Ivan. Akademik Antonín Hobza †. Právník. 1954, čís. 8, s. 536–538. 
  6. ↑ a b KINDL, Vladimír. Antonín Hobza. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 532–535.

Externí odkazy

Děkani Právnické fakulty UK
c. k. česká univerzita
Karlo-Ferdinandova
(1882–1920)
Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920)
Univerzita Karlova
(1920–1939)
Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939)
Univerzita Karlova
(1945–)
Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík (2014–2022) • Radim Boháč (od 2022)
Autoritní data Editovat na Wikidatech