Josef Vančura
| prof. JUDr. Josef Vančura | |
|---|---|
 Josef Vančura | |
| Rektor Univerzity Karlovy | |
| Ve funkci: 1926 – 1927 | |
| Předchůdce | Karel Petr |
| Nástupce | Lubor Niederle |
| Děkan Právnické fakulty UK | |
| Ve funkci: 1910 – 1912 | |
| Předchůdce | Emanuel Tilsch |
| Nástupce | Josef Gruber |
| Ve funkci: 1924 – 1925 | |
| Předchůdce | Antonín Hobza |
| Nástupce | Jiří Hoetzel |
| Narození | 21. února 1870 Lišov Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 26. května 1930 (ve věku 60 let) Mariánské Lázně Československo  Československo |
| Místo pohřbení | Vinohradský hřbitov |
| Alma mater | Univerzita Karlova v Praze |
| Zaměstnání | profesor římského práva |
| Profese | historik práva, pedagog, vysokoškolský učitel a právník |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josef Vančura (21. února 1870 Lišov[1] – 26. května 1930 Mariánské Lázně[2]) byl český právník, profesor římského práva na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je považován za zakladatele české papyrologie.
Život
Vystudoval české gymnázium v Českých Budějovicích, pak práva na české univerzitě v Praze, kde byl roku 1893 promován sub auspiciis imperatoris. Po krátké soudní praxi vstoupil do služeb českého zemského výboru, kde byl roku 1898 jmenován tajemníkem a téhož roku se habilitoval pro římské právo na české právnické fakultě. Administrativní praxi opustil v roce 1906, když byl jmenován mimořádným profesorem,[3] řádným profesorem se stal roku 1909. Po odchodu profesora Heyrovského se stal ordinářem římského práva, mimořádný význam pro českou romanistiku mělo jeho do té doby jinak opomíjené bádání v oblasti starověkých papyrů. Díky předchozímu působení v právní praxi věnoval při výuce pozornost i praktickým příkladům z denního života, čímž se jeho přednášky staly velmi populárními.[4] Tři funkční období, 1910–1911, 1911–1912 a 1924–1925, byl děkanem fakulty a v letech 1926–1927 i rektorem celé univerzity. Od roku 1925 byl také řádným členem České akademie věd a umění a v roce 1919 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk.[5] Spolupracoval na Ottově naučném slovníku, kam přispěl řadou hesel. Ještě před odchodem z fakulty habilitoval svého nástupce, Miroslava Boháčka.[4]
Dílo
- Usucapio pro herede : studie z práva římského (Praha, 1897)
- Praelegát dle práva římského (Praha, 1902)
- Agrární právo římské republiky (Praha : Bursík a Kohout, 1908)
- Pandekty (Praha : Všehrd, 1914, 1920 a 1922)
- Exekuční listiny dle práva papyrů (Praha : Čes. akademie, 1915)
- Úvod do studia soukromého práva římského (Praha, 1923)
Reference
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu [online]. Státní oblastní archiv v Třeboni [cit. 2015-02-09]. Dostupné online.
- ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu [online]. Státní oblastní archiv v Plzni, Generální ředitelství státních bavorských archivů v Mnichově [cit. 2015-02-09]. Dostupné online.
- ↑ Vančura. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1907. Dostupné online. Svazek 26. S. 384.
- ↑ a b SKŘEJPEK, Michal. Josef Vančura. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 185–188.
- ↑ Vančura, Josef [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-21]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Vančura na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Vančura
Autor Josef Vančura ve Wikizdrojích- VANČURA J. / Usucapio pro herede : Studie z práva římského – dostupné v Digitální knihovně UKB
| Rektoři Univerzity Karlovy | |
|---|---|
| 1882–1920 (česká Karlo-Ferdinandova univerzita) | 1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý |
| od 1920 (Univerzita Karlova) | 1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková |
| Děkani Právnické fakulty UK | |
|---|---|
| c. k. česká univerzita Karlo-Ferdinandova (1882–1920) | Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920) |
| Univerzita Karlova (1920–1939) | Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939) |
| Univerzita Karlova (1945–) | Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík (2014–2022) • Radim Boháč (od 2022) |
