Franz Vranitzky

Franz Vranitzky
Kancléř Rakouska
Ve funkci: 16. června 1986 – 28. ledna 1997
Prezident	Kurt Waldheim, Thomas Klestil
Předchůdce	Fred Sinowatz
Nástupce	Viktor Klima
Ministr financí
Ve funkci: 10. září 1984 – 16. června 1986
Předseda vlády	Fred Sinowatz
Předchůdce	Herbert Salcher
Nástupce	Ferdinand Lacina
Stranická příslušnost
Členství	SPÖ
Narození	4. října 1937 (86 let) Vídeň, Rakousko
Profese	politik, basketbalista, ekonom a bankéř
Náboženství	římský katolík
Ocenění	Řád Bílého lva I. tř.
Commons	Franz Vranitzky
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franz Vranitzky (* 4. října 1937 Vídeň) je rakouský bankéř a sociálně-demokratický politik. Nejprve byl ministrem financí v Sinowatzově vládě (1984–1986) a od roku 1986 do roku 1997 kancléřem (v pěti vládách). Stal se tak po Brunovi Kreiském druhým nejdéle sloužícím kancléřem Rakouska. Významně se zasadil o členství Rakouska v Evropské unii. V roce 1991 byl prvním rakouským kancléřem, který veřejně odmítl do té doby oficiálně proklamovanou tezi, že Rakousko bylo pouhou první obětí hitlerovského Německa, a přiznal též spoluúčast Rakouska na zločinech za druhé světové války. Za jeho vlád velké koalice SPÖ a ÖVP se vytvářel systém označovaný jako „proporční demokracie“ (německy Proporzdemokra­tie).

Dne 28. října 2014 mu český prezident Miloš Zeman udělil Řád Bílého lva civilní skupiny I. třídy.

Rakouský kancléř

Franz Vranitzky se rakouským kancléřem stal v červnu 1986 po odstoupení Freda Sinowatze a vedl koaliční vládu SPÖ a FPÖ. V FPÖ však právě vrcholil konflikt mezi tehdejším spolkovým předsedou strany a vicekancléřem Norbertem Stegerem a korutanským předsedou Jörgem Haiderem, který vyústil v září roku 1986 ve zvolení Haidera novým spolkovým předsedou strany – získal 57,7 % hlasů. Haider změnil do té doby převládající sociálně-liberální politiku strany směrem k nacionalismu, populismu a odmítání integrace Rakouska do Evropských společenství (ES). To znamenalo konec tehdejší vládní koalice. Následovaly předčasné parlamentní volby na konci roku 1986. Ty přinesly Haiderově straně 9,7% hlasů a 18 křesel v parlamentu – dvojnásobný počet oproti roku 1983. To donutilo SPÖ a ÖVP k vytvoření velké koalice, což postupně vedlo k nastolení tzv. proporční demokracie^[1] (politici dvou velkých vládnoucích stran ovládli všechny důležité funkce ve státě). Vlády této velké koalice byly u moci od roku 1987 až do roku 2000.

V roce 1988 stanul Franz Vranitzky i v čele SPÖ a zásadně ovlivnil proevropské směřování strany, které bylo podpořeno i veřejným míněním. Téma vstupu do ES se tehdy stalo součástí rakouského vnitropolitického a mezistranického boje. ÖVP a SPÖ se přely o pozici nejvíce proevropské strany v zemi, zatímco FPÖ se ucházela o voličské hlasy těch, kteří byli z různých důvodů proti rakouskému členství v ES. Přitom až do nástupu Jörga Haidera na post šéfa strany byla FPÖ jedinou stranou, která jednoznačně prosazovala úplné začlenění Rakouska do Evropských společenství^[2]. Vranitzkého vláda předložila v červenci 1989 žádost o členství v EU. Po ukončení negociací v březnu 1994 uspořádala rakouská vláda 12. června 1994 všeobecné referendum o vstupu do EU a pro vstup se vyslovilo 66,58 % zúčastněných voličů^[3].

Ve volbách v říjnu 1994 značně posílily opoziční strany (především Haiderova FPÖ, své mandáty rozšířili zelení a průnik do parlamentu se podařil liberálům – poprvé od druhé světové války tak v Národní radě zasedlo pět politických stran), naopak obě vládní strany zaznamenaly úbytek voličů. Pro sociální demokraty to byl nejhorší výsledek od roku 1945 (34,9 %), který neodvrátila ani populatita kancléře Franze Vranitzkého, ani ekonomické výsledky rakouského sociálního státu.

V říjnu 1995 došlo ke koaliční roztržce a vyhlášení předčasných parlamentních voleb, které se konaly 17. prosince 1995 a SPÖ v nich dosáhla překvapivého úspěchu. Prezident Klestil proto pověřil sestavením vlády opět Franze Vranitzkého. V noci ze 7. na 8. března 1996 Vranitzkého sociální demokraté a lidovci vicekancléře a ministra zahraničí Wolfganga Schüssela po dvouměsíčním jednání uzavřeli koaliční dohodu. Jejím klíčovým bodem byla úsporná opatření, která měla vést ke konsolidaci státního rozpočtu – nezbytné ke splnění maastrichtských kritérií pro fungování evropské měnové unie (znamenalo to dostat rozpočtový schodek pod 3 %, přičemž v roce 1995 činil 5,5 %, tedy 100 miliard šilinků). Pro každý rezort byly nahlášeny značné úspory.

Vranitzky odstoupil v roce 1997 – po deseti letech svého šéfování velké koalici sociálních demokratů a lidovců. Jeho nástupcem se stal dosavadní ministr financí Viktor Klima. Vranitzkého poměrně překvapivá demise uprostřed volebního období přišla v okamžiku, kdy proběhla privatizace banky Creditanstalt, při níž opět propukla větší koaliční krize, a kterou pro sebe rozhodli ministr financí Viktor Klima a s ním i sociální demokraté – tím, že odsouhlasili nákup Creditanstaltu ústavem Bank Austria.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Záznam na Austria Forum
• Galerie Franz Vranitzky na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Franz Vranitzky na Wikimedia Commons

Kancléři Rakouska
První republika	Karl Renner (1918–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Johann Schober (1922) • Ignaz Seipel (1922–1924) • Rudolf Ramek (1924–1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Carl Vaugoin (1930) • Otto Ender (1930–1931) • Karl Buresch (1931–1932) • Engelbert Dollfuss (1932–1934) • Kurt Schuschnigg (1934–1938) • Arthur Seyß-Inquart (1938)
Druhá republika	Karl Renner (1945) • Leopold Figl (1945–1953) • Julius Raab (1953–1961) • Alfons Gorbach (1961–1964) • Josef Klaus (1964–1970) • Bruno Kreisky (1970–1983) • Fred Sinowatz (1983–1986) • Franz Vranitzky (1986–1997) • Viktor Klima (1997–2000) • Wolfgang Schüssel (2000–2007) • Alfred Gusenbauer (2007–2008) • Werner Faymann (2008–2016) • Reinhold Mitterlehner (2016) • Christian Kern (2016–2017) • Sebastian Kurz (2017–2019) • Brigitte Bierleinová (2019–2020) • Sebastian Kurz ( 2020–2021) • Alexander Schallenberg (2021) • Karl Nehammer (od 2021)