Ivan Petrovič Pavlov

Ivan Petrovič Pavlov
Narození	14.jul. / 26. září 1849greg. Rjazaň
Úmrtí	27. února 1936 (ve věku 86 let) Leningrad
Příčina úmrtí	zápal plic
Místo pohřbení	Litěratorskije mostki
Alma mater	Petrohradská státní univerzita Imperátorská petrohradská univerzita Medical and Surgical Academies in Russian Empire
Povolání	chemik, lékař, fyziolog, neurolog a výzkumník
Zaměstnavatel	Petrohradská státní univerzita
Ocenění	Medaile Karla Ernsta von Baer (1900) Cotheniova medaile (1903) Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství (1904) Baly Medal (1905) zahraniční člen Královské společnosti (1907) … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	ateismus
Choť	Sara Pavlovová
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Petrovič Pavlov (14. září^jul./ 26. září 1849^greg., Rjazaň – 27. února 1936, Leningrad) byl ruský fyziolog, psycholog a lékař, který se zabýval studiem trávicích procesů a s nimi spojených reflexů. V roce 1904 obdržel za své výzkumy Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.^[1] Byl 24. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.^[2]

Život a výzkum

Mládí a studium

I. P. Pavlov byl pro tehdejší politickou situaci v Rusku poněkud nepohodlnou osobou, a tak bylo jistým problémem zjistit některé údaje o jeho životě, jelikož v různých publikacích se lišily. Narodil se 26. září 1849 v Rjazani v rodině pravoslavného duchovního.^[3] Nejprve studoval církevní školu, v roce 1864 přestoupil na teologický seminář. Inspirován pokrokovými myšlenkami Pisarova a Sečenova opustil Pavlov církevní kariéru a zasvětil svůj život vědě.^[4]

V roce 1870 se zapsal na právnickou fakultu univerzity v Petrohradě, odkud po několika dnech na povolení rektora přestoupil na fakultu chemie a fyziky a navštěvoval kurzy přírodních věd. ^[3]Studoval fyziologii, která se stala skutečnou náplní jeho života. Již během tohoto prvního kurzu publikoval ve spolupráci se svým spolužákem Afanasjevem odbornou publikaci o pankreatických nervech. Toto dílo bylo široce uznáváno a oceněno Zlatou medailí. Napsal také spolu se spolužákem Velikým vědeckou práci o vlivu vegetativní nervové soustavy na krevní oběh.^[3] Od roku 1875 pokračoval ve studiu na vojenské lékařské akademii a v roce 1879 obdržel lékařský titul s vyznamenáním. Od roku 1878 pracoval pod vedením jednoho ze svých učitelů S. P. Botkina v laboratoři na jeho klinice, kde zkoušeli techniku s umělým okruhem krevního oběhu. Absolvoval odborné stáže u profesora Ludwiga v Lipsku a Heidenhaina ve Vratislavi. Po návratu se stal vedoucím fyziologické laboratoře na Botkinově klinice.^[4] Zkoumal srdeční nervy psů a za disertaci Odstředivé nervy srdce získal v roce 1883 titul doktora lékařských věd, vzápětí docenturu.^[3]

Soukromý život

V roce 1881 se oženil se studentkou pedagogického institutu Serafinou Vasilijevnou Karčevskou. V této době žili manželé Pavlovovi v naprosté chudobě a zemřel jejich prvorozený syn. ^[3] V roce 1884 se jim narodil druhý syn Vladimír a počátkem devadesátých let další tři děti: Věra, Viktor a Vsevolod. Vědec rád relaxoval se svou ženou a dětmi ve městě Sillamäe, kde si od roku 1891 až do revoluce pronajímali letní chatu po celou letní sezónu. Pracoval na zahradě, s rodinou chodil na vycházky do lesa a organizoval výlety na kole. Měl velké sbírky poštovních známek, knih a obrazů ruských malířů.

Vědecký výzkum a úspěchy

S nástupem roku 1887 byl Pavlov povýšen na dvorního radu.

V roce 1890 byl jmenován profesorem a vedoucím katedry farmakologie na Vojenské lékařské akademii v Petrohradě. Současně byl pověřen mecenášem Institutu experimentální medicíny princem Alexandrem Petrovičem Oldenburským zřízením fyziologického oddělení, které pak vedl až do své smrti. Zde v letech 1891–1900 provedl Pavlov většinu svého výzkumu fyziologie trávení a otevřel cestu k novým pokrokům v teoretické i praktické medicíně. Při experimentech na psech používal novou operační techniku. V narkóze jim implantoval píštěle, umělá propojení mezi orgány a cévami.^[4][3] Popsal fenomén psychické sekrece u psů. Dospěl k rozlišení dvou typů reflexů – vrozených a dále reflexů vyvolaných nepřímo určitými kombinacemi vnějších podnětů (spojených s vrozenými), které nazval reflexy podmíněnými. Ukázal, že nervový systém hraje dominantní roli v regulaci trávicího procesu a tento objev je ve skutečnosti základem moderní fyziologie trávení. Položil tak základy mechanisticky orientované psychologie.^[4]

Své objevy nakonec shrnul ve sborníku Podmíněné reflexy (1923):

• Nepodmíněný podnět – působí bez žádných zvláštních podmínek;
• Nepodmíněný reflex – reakce na nepodmíněný podnět (instinkt);
• Podmíněný podnět – původně neutrální podnět;
• Podmíněný reflex – reakce na podmíněný podnět.

Využití těchto klasických podmiňování se užívá v léčbě alkoholismu – alkoholikovi se po požití, čichnutí, nebo dívání se na alkohol podá tableta, která do půl hodiny způsobí zvracení. Takto se to užívá několik týdnů a závislý člověk si podmíní tuto spojitost, tzn. že po ukončení léčby mu pohled, vůně i chuť na alkohol působí pocit zvracení, takže se k tomuto zlozvyku těžko vrací.

V roce 1896 se stal vedoucím katedry fyziologie Vojenské lékařské akademie.^[3] O dva roky později publikoval své závěry z oblasti fyziologie zažívacího traktu v práci s názvem Příspěvky k funkci hlavních trávicích žláz a roku 1903 vystoupil na mezinárodním kongresu lékařů v Madridu s přednáškou Experimentální psychologie a psychopatologie zvířat.^[3] Roku 1904 byl vyznamenán Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu.^[1] V roce 1907 byl zvolen řádným členem carské petrohradské akademie věd. Uznání se mu dostalo i v zahraničí. V roce 1912 mu byl udělen čestný doktorát na univerzitě v Cambridge a v následujících letech čestné členství v různých vědeckých společnostech v zahraničí. Na doporučení lékařské akademie v Paříži mu byl v roce 1915 udělen Řád čestné legie. Byl čestným členem Moskevské univerzity (1916).

Poslední léta života

Po říjnové revoluci se Pavlov od nového režimu distancoval: nosil carská vyznamenání, chodil do kostela na bohoslužby, vyjadřoval se proti teroru a represím. Způsob vlády bolševiků analyzoval v sérii přednášek o podmíněných reflexech. V červnu 1920 požádal bolševickou vládu o povolení k emigraci, jeho žádost podpořil švédský Červený kříž. Nová vláda nechtěla připustit odchod světově známého vědce a na přímý Leninův zásah byl v červnu 1921 vydán dekret, který ocenil Pavlovovy zásluhy a vytvořil mu podmínky pro další vědecký výzkum. Od roku 1925 až do konce svého života vedl Pavlov nově vybudovaný Fyziologický ústav Akademie věd SSSR v Koltuši. Práci přijal pod podmínkou, že bude v místě postaven nový kostel. Nadále však veřejně kritizoval bolševickou vládu a stal se národním symbolem politického odporu. Ve třicátých letech se jeho kritický postoj zmírnil, oceňoval snahu vlády rozvíjet vědu a podporovat jeho ústav. Své negativní názory na revoluci, bolševické metody vládnutí a jejich mocenské ambice však nezměnil. Komunistický režim prezentoval Pavlova po jeho smrti jako vzor sovětské vědy a jeho politické názory zamlčoval. Teprve v devadesátých letech 20. století se začaly objevovat nové stránky Pavlovovy osobnosti.^[3]

Dne 27. února 1936 zemřel v Leningradě na bronchopneumonii, což je zánět v důsledku vniknutí bakterií do plic. Sovětská vláda mu uspořádala státní pohřeb. Jeho hrob je na Volkovském hřbitově, v části zvané Literární mosty.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Павлов, Иван Петрович na ruské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Petrovič Pavlov na Wikimedia Commons
• Osoba Ivan Petrovič Pavlov ve Wikicitátech
• Dílo Památce velkého vědce ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Petrovič Pavlov
• I. P. Pavlov na www.zdrav.cz
• Lukavec, Jan: Pavlov. Jednoduché, vyzkoušené a funguje to na všechny (I. P. Pavlov v krásné literatuře)

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.