Binjamin Ben Eli'ezer

Binjamin Ben Eli'ezer בנימין בן אליעזר‎
Ben Eli'ezer v roce 2008
25. ministr průmyslu, obchodu a práce Izraele
Ve funkci: 31. března 2009 – 18. ledna 2011
Předchůdce	Eli Jišaj
Nástupce	Šalom Simchon
19. ministr obrany Izraele
Ve funkci: 7. března 2001 – 2. listopadu 2002
Předchůdce	Ehud Barak
Nástupce	Šaul Mofaz
Stranická příslušnost
Členství	Strana práce
Narození	12. února 1936 Basra
Úmrtí	28. srpna 2016 (ve věku 80 let) Tel Aviv
Místo pohřbení	hřbitov ha-Darom
Kneset	11.–19.
Profese	politik a důstojník
Náboženství	judaismus
Commons	Binyamin Ben-Eliezer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Binjamin „Fuád“ Ben Eli'ezer (hebrejsky בנימין „פואד” בן אליעזר‎, 12. února 1936 Basra^[1], Irák – 28. srpna 2016 Tel Aviv) byl izraelský politik, poslanec, ministr a brigádní generál Izraelských obranných sil. V letech 2001 až 2002 stál v čele Strany práce.

Pocházel z Iráku a díky své plynulé znalosti arabštiny si v armádě vysloužil přezdívku Fuád. Během své vojenské kariéry bojoval v šestidenní, jomkipurské a opotřebovací válce. Na přelomu 70. a 80. let působil nejprve jako vojenský správce a později jako vládní koordinátor na Západním břehu Jordánu. Armádu opustil v roce 1984 v hodnosti brigádního generála a odešel do politiky.

Ve volbách v roce 1984 byl poprvé zvolen poslancem Knesetu za Stranu práce. Poslanecký mandát vykonával v devíti funkčních obdobích po následujících třicet let. V této době zastával různé ministerské posty v izraelských vládách. Nejprve se v letech 1992 až 1996 stal ministrem bydlení a výstavby za vlád Jicchaka Rabina a Šimona Perese (tento resort opětovně řídil mezi lety 2000 a 2001 ve vládě Ehuda Baraka). Následně v letech 2001 až 2002 stanul v čele ministerstva obrany za první Šaronovy vlády, a v roce 2005 se stal ministrem národní infrastruktury ve druhé Šaronově vládě (tento post zastával ještě jednou v letech 2006 až 2009 v Olmertově vládě). Jeho posledním vládním angažmá byla pozice ministra průmyslu, obchodu a práce, jíž v letech 2009 až 2011 zastával ve druhé Netanjahuově vládě. Na ministerskou funkci rezignoval v lednu 2011 v důsledku odchodu části poslanců Strany práce včetně jejího předsedy Ehuda Baraka do nové politické formace Acma'ut.^[2] V roce 2014 byl jedním z kandidátů volby izraelského prezidenta, ale svoji kandidaturu nakonec stáhl kvůli policejnímu vyšetřování.

Biografie

Narodil se v Iráku a do Izraele emigroval v roce 1950. O čtyři roky později vstoupil do Izraelských obranných sil a stal se profesionálním vojákem. Díky tomu, že pocházel z arabské země (Iráku) a hovořil plynně arabsky, si v armádě vysloužil přezdívku Fuád.^[3] Během šestidenní a jomkipurské války sloužil jako velitel a při opotřebovací válce byl raněn. V roce 1977 byl jmenován prvním velícím důstojníkem v jižním Libanonu a sloužil jako styčný důstojník mezi Izraelem a libanonskými křesťanskými milicemi. V letech 1978–1981 byl vojenským správcem nad Západním břehem Jordánu a v letech 1983–1984 působil jako vládní koordinátor aktivit na Izraelem okupovaných územích.

V roce 1984 byl poprvé zvolen do Knesetu a od té doby zastával funkce ministra bydlení a výstavby, ministra komunikací, ministra obrany a zastupujícího ministerského předsedy. V současné době je členem parlamentní skupiny Strana práce-Mejmad.

V oblasti zahraniční politiky je považován za jestřába. Byl jedním z hlavních architektů izraelské invaze do Libanonu a rovněž silným zastáncem operace Obranný štít v Dženínu. Zastával názor, že by měly být s palestinskými Araby přerušeny mírové hovory, a to do té doby, než se zřeknou násilí proti Izraelcům. Věřil rovněž, že palestinské vedení dokáže zastavit terorismus a opustit jej jakožto politický nástroj.

V primárkách Strany práce z 9. listopadu 2005 se umístil na třetím místě. Získal 16,82 % hlasů, což způsobilo, že ubral příznivce Šimonu Peresovi, který se tak umístil na druhém místě za vítězem Amirem Perecem. Ve volbách v roce 2013 svůj poslanecký mandát obhájil. V roce 2014 byl jedním z kandidátů ve volbě izraelského prezidenta, avšak tři dny před vlastní volbou odstoupil pro policejní vyšetřování financování jeho telavivského bytu a další skandály.^[4] V prosinci 2014 oznámil odchod z politiky a rezignoval na svůj poslanecký mandát.^[5]

Má pět dětí.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Binyamin Ben-Eliezer na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Binjamin Ben Eli'ezer na Wikimedia Commons
• Osoba Binjamin Ben Eli'ezer ve Wikicitátech
• (anglicky) Knesset Members - Binyamin (Fouad) Ben-Eliezer