Řehoř IX.

Jeho Svatost Řehoř IX.
178. papež
Portrét papeže Řehoře IX.
Církev	římskokatolická
Zvolení	19. března 1227
Uveden do úřadu	21. března 1227 (konsekrace)
Pontifikát skončil	22. srpna 1241
Předchůdce	Honorius III.
Nástupce	Celestýn IV.
Znak
Svěcení
Kardinálská kreace	prosinec 1198
Titul	kardinál-jáhen
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	kardinál-jáhen u římské baziliky Sant'Eustachio (1198-1206) kardinál-biskup v Ostii (1206-1227)
Osobní údaje
Rodné jméno	Ugolino de Segni
Datum narození	mezi 1140 – 1170
Místo narození	Anagni Papežský stát, Svatá říše římská
Datum úmrtí	22. srpna 1241
Místo úmrtí	Řím Papežský stát, Svatá říše římská
Místo pohřbení	Bazilika svatého Petra
Seznam papežů nosících jméno Řehoř multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Řehoř IX. (původním jménem Hugo ze Segni, italsky Ugolino Conti, též latinsky jako Hugolinus^[1]) byl v pořadí 178. papež zvolený v roce 1227. Podporoval řeholní řády (cisterciáci, dominikáni, františkáni) a od jeho dob se stalo pravidlem, že biskupové musí pravidelně navštěvovat papeže a informovat ho o své diecézi.^[2] Projevoval činnost v oblasti práva. Z jeho iniciativy vzniklé dílo Liber Extra se stalo základem korpusu kanonického práva.

Příbuzní

Narodil se jako Hugo ze Segni ze starého rodu Contiů, spřízněného s se starořímským rodem Tusculanů, kteří drželi moc v 10. a 11. století a z jehož řad vzešlo osm papežů a později z rodu Contiů další čtyři.

• strýc Inocenc III.^[3] (kreoval ho na kardinála-jáhna)^{[1] [4]}
• synovec Alexandr IV.^{[5] [6]}

Předchozí kariéra

Narodil se v Anagni kolem roku 1145. Pocházel z rodu Conti di Segni. Působil jako vyslanec Inocence III. v Německu, kde navázal přátelské styky s Fridrichem II. Štaufským. Během pontifikátu Honoria III. působil jako papežský vyslanec v severní Itálii, kde se přes svůj pokročilý věk zasloužil o různá příměří mezi znepřátelenými skupinami. Lobboval také ve prospěch františkánského řádu, který byl roku 1223 schválen papežem Honoriem III.

Za pontifikátu

Konkláve jej zvolilo papežem 19. března 1227 a vysvěcen byl o dva dny později. Okamžitě začal císaři Fridrichovi II. připomínat neodkladnou lhůtu pro odjezd křížové výpravy. Při seskupování vojska však nastaly závažné technické problémy, navíc vypukla epidemie, kterou se nakazil sám císař. Přesto vyplul, ale v Otrantu musel zastavit. Ke konečnému uzdravení odjel do lázní v Pozzuoli. Řehoř vyslanému poselstvu neuvěřil, že je císař nemocný, a 29. září ho exkomunikoval. Vydal také encykliku, ve které ho označil za křivopřísežníka, rozmařilce a tyrana. Spory se postupně prohlubovaly, dokonce došlo k malé vzpouře, kdy Frangipanové, spojenci císaře, veřejně vystoupili proti Řehořovi ve svatopetrském chrámu. Pronášeli na papežovu adresu různé urážky a nakonec jej vyhnali z kostela ven.^[7]

Fridrich II. Štaufský ale nakonec k Jeruzalému vyrazil a dohodl se sultánem odstoupení Jeruzaléma, Betléma a Nazaretu na deset let.^[8] Nechal se korunovat jeruzalémským králem a již v roce 1229 byl zpět v Itálii. 23. července 1230 uzavřeli Řehoř a Fridrich smír. O zprostředkování tohoto míru se ve velké míře zasloužil Heřman ze Salzy,^[8] velmistr Řádu německých rytířů a významný diplomat. 28. srpna byla Fridrichova klatba zrušena.^[9]

Císař ale smír porušil, když útočil na lombardská města. Také vydal nový zákoník pro Sicilské království, který upevňoval královskou vládu na úkor církevního majetku. Proto byl Řehořem podruhé exkomunikován a v roce 1239 na něj uvalil klatbu.^[8] To vyvolalo mezi papežem a císařem de facto válku. Obě strany se vzájemně napadaly. Císař byl označen jako „bestie z Apokalypsy“, papež jako „velký drak“.^[8] Papež byl již značně starý, přesto neustoupil. Když 22. srpna 1241 Řehoř IX. zemřel, udělal Fridrich II. veliké gesto a přestal obléhat Řím.^{[10] [pozn. 1]}

Řehoř IX. a inkvizice

V roce 1232 ustavil Řehoř IX. inkviziční soudy. Jeho papežská bula z 20. dubna téhož roku je svěřila dominikánům. Dominikánu Raimondu de Penafort svěřil Řehoř úkol, aby shromáždil všechny papežské dekretálie. Tato sbírka, nazvaná Liber extra, později posloužila jako základ pro Corpus iuris canonici Pia X. a Benedikta XV.^[11]

Řehořova svatořečení

Řehoř IX. svatořečil Františka z Assisi (1228), Antonína z Padovy (1232), Dominika Guzmána (1234) a uherskou princeznu Alžbětu Durynskou (1235). Také vydal dispozici, díky níž bylo svatořečení výhradním právem Svatého stolce.^[8]

Založil řád Milice Ježíše Krista.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• RENDINA, Claudio. Příběhy papežů : Dějiny a tajemství : Životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. ISBN 80-7207-574-8. 
• GELMI, Josef. Papežové : Od svatého Petra po Jana Pavla II.. Praha: Mladá fronta, 1994. 326 s. s. ISBN 80-7207-574-8. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Řehoř IX. na Wikimedia Commons
• (anglicky) Catholic Encyclopedia
• (anglicky) Documenta Catholica Omnia - www.documentacatholicaomnia.eu

Papežové
Seznam papežů
1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.
5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.
9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan  XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.
13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.
17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František
Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.