Pius XI.

Jeho Svatost Pius XI.
259. papež
Církev	Římskokatolická církev
Zvolení	6. února 1922
Uveden do úřadu	12. února 1922 (korunovace)
Pontifikát skončil	10. února 1939
Předchůdce	Benedikt XV.
Nástupce	Pius XII.
Heslo	„Pax Christi in regno Christi“ „Pokoj Kristův v království Kristově“
Znak
Svěcení
Kněžské svěcení	20. prosince 1879
Biskupské svěcení	28. října 1919 světitel Aleksander Kakowski 1. spolusvětitel Sv. Józef Sebastian Pelczar 2. spolusvětitel Stanisław Kazimierz Zdzitowiecki
Kardinálská kreace	13. června 1921 kreoval Benedikt XV.
Titul	Kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	Prefekt Vatikánské apoštolské knihovny (1915–1919) Titulární arcibiskup Naupactus (1919–1921) Apoštolský nuncius v Polsku (1919–1921) Titulární arcibiskup Adana (1921–1921) Arcibiskup milánský (1921–1922)
Zúčastnil se	papežské konzistoře v červen 1921
Osobní údaje
Rodné jméno	Ambrogio Damiano Achille Ratti
Země	Itálie Itálie
Datum narození	31. května 1857
Místo narození	Desio, Itálie
Datum úmrtí	10. února 1939 (ve věku 81 let)
Místo úmrtí	Vatikán, Itálie
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Místo pohřbení	Bazilika svatého Petra
Národnost	Italská
Podpis
Seznam papežů nosících jméno Pius multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pius XI. před zvolením Ambrogio Damiano Achille Ratti (31. května 1857 Desio – 10. února 1939 Vatikán) byl papežem katolické církve (od roku 1922) a suverénem státu Vatikán. Některými historiky je považován za největšího papeže 20. století.^[1]

Činnost

Před nástupem svého pontifikátu působil jako prefekt Vatikánské knihovny (1914–1919), apoštolský nuncius v Polsku (1919–1921) a arcibiskup milánský (1921–1922).

Jako papež si zvolil motto pax Christi in regno Christi (pokoj Kristův v království Kristově). Vydal na 31 encyklik, vytvořil rámec pro zformování Katolické akce a v roce 1925 ustanovil slavnost Ježíše Krista Krále. V roce 1931 založil Radio Vatikán a v roce 1936 (znovu)založil Papežskou akademii věd.

Za jeho pontifikátu Svatý stolec uzavřel řadu konkordátů a mezinárodních smluv s (převážně nově vzniklými) státy, včetně Lateránských smluv, v nichž Itálie uznala existenci a svrchovanost Vatikánu, a kontroverzního Říšského konkordátu.

Na konci svého pontifikátu, poznamenaném těžkou nemocí, se neúspěšně snažil čelit nástupu komunismu a nacismu, kteréžto odsoudil ve svých encyklikách, a odvrátit blížící se světovou válku.

Cesta k úřadu

Ambrogio Ratti se narodil v Desiu u Milána. Na kněze byl vysvěcen v roce 1879. Byl nadaný, na Gregoriánské univerzitě získal postupně tři doktoráty (filosofie, kanonického práva a teologie). Působil jako profesor teologie v semináři v Padově (1882–1888), dále v milánské Ambrosiánské knihovně (1888–1911, prefekt knihovny od 1907) a Vatikánské knihovně (1911–1919, nejprve viceprefekt, od 1914 prefekt).

Ve volném čase se věnoval horolezectví a ke konci 19. století podnikal i výstupy jako např. na Monte Rosu, Matterhorn a prvovýstup na Mont Blanc z italské strany,^[2] kdy novou trasu absolvoval z vrcholu do údolí.^[3][4]

Jeho specializací byly středověké a starověké církevní manuskripty, ambrosiánský misál a Karel Boromejský.

V roce 1919 jej papež Benedikt XV. jmenoval titulárním arcibiskupem naupaktským a apoštolským nunciem v Polsku (1919–1921). Mise skončila odvoláním zpět do Itálie, kde obdržel hodnost kardinála a byl jmenován arcibiskupem milánským, kterým však zůstal pouhého půl roku.

Konkláve

Papež Benedikt XV. zemřel nečekaně 22. ledna 1922 v Římě na zápal plic. Na počátku února bylo svoláno konkláve, jehož se účastnilo 53 kardinálů. S délkou čtyř hlasovacích dnů s celkovým počtem 14 skrutinií se jedná o nejdelší konkláve 20. století.^[5] Po třech bezvýsledných kolech, kdy proti sobě stáli kardinálové Merry del Val a Pietro Maffi do popředí vstoupili kardinálové Pietro Gasparri a Pietro La Fontaine. Ani výměna dvou hlavních pretendentů však nikam nevedla a konkláve se dostalo do slepé uličky. Gasparri tedy navrhl kandidaturu Achilla Rattiho, jehož zvolení 6. února 1922 představovalo do značné míry kompromisní řešení.^[6]

Papež

Ambrogio Ratti přijal jméno Pius XI. a jako papežské motto si zvolil heslo pax Christi in regno Christi (Kristův pokoj v Kristově království). Od roku 1870 byl prvním papežem, který se po svém zvolení objevil na balkóně svatopetrského chrámu a udělil lidu požehnání urbi et orbi. Slavnostní korunovace Pia XI. se konala 12. února.^[5]

Učení

Jeho první encyklika Ubi arcano reagovala na postupující sekularizaci světa a dala rámec pro zformování Katolické akce. Ve své encyklice Quas primas vydané 11. prosince 1925 ustanovil slavnost Ježíše Krista Krále.

Mezinárodní vztahy

Za Pia XI. čelila katolická církev neutěšené mezinárodní situaci a mnoha četným pronásledováním. Svatý stolec musel řešit řadu závažných otázek ve vztazích s Francií a nově vzniklými státy v Evropě, jakož i krutá pronásledování církve v Sovětském svazu, Mexiku a později i v Německu, kde se naděje vkládané do říšského konkordátu ukázaly liché. Nově vzniklé státy se ukázaly být příliš slabými, aby konkordáty s nimi měly pro církev skutečně garanční charakter. Jediným nezpochybnitelným úspěchem jeho pontifikátu v tomto ohledu tedy zůstaly Lateránské smlouvy, které zajistily celosvětové uznání papežovy světské moci. Krátce po svém ustavení nechal vybudovat Radio Vatikán.

Konec pontifikátu

Konec pontifikátu představoval pro Pia XI. velké utrpení a obrovskou řadu zklamání. Již těžce nemocný opakovaně odsoudil totalitní režimy vzkvétající v nacistickém Německu a Sovětském svazu (zejména v encyklikách z roku 1937 Mit brennender Sorge a Divini redemptoris) a snažil se odvrátit blížící se válečný konflikt. Jeho snaha však byla bezvýsledná – válka byla stále blíž a on ve své kritice totalitarismů zůstával osamocen. Zklamaně přihlížel tomu, jak západní velmoci ustupují nacistickému Německu a nechávají ho pohltit Rakousko, proti jehož záboru protestoval, a těžce nesl fakt, že Itálie navzdory jeho odporu uzavřela spojenectví s nacistickým Německem a zavedla protižidovské zákony. Naproti tomu jednoznačně uspěl ve své nepokryté snaze zajistit hladký nástup na papežský stolec svému státnímu sekretáři, kardinálu Eugeniovi Pacellimu.

Smrt jej zastihla v okamžiku, kdy byl připraven v encyklice Humani generis unitas jmenovitě odsoudit antisemitismus,^[7] což již předtím učinil v tisku a v projevech před poutníky. Jeho nástupce Pius XII. (již zmíněný Pacelli) zvolil ale jinou cestu – rozhodl se nacismus výslovně neodsoudit, ale tiše proti němu bojovat a pomáhat pronásledovaným, což považoval za efektivnější a prozíravější cestu.

Pius XI. při setkání s belgickými poutníky 9. září 1938. Tato slova tehdy nebyla zveřejněna v oficiálních vatikánských médiích, deníku L'Osservatore Romano nebo Vatikánském rozhlase:

Odkazy

Reference

Literatura

• RENDINA, Claudio. Příběhy papežů. Dějiny a tajemství. Životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox globator, 2005. ISBN 80-7207-574-8. 

Související články

• Lateránské smlouvy
• Quadragesimo anno
• Seznam kardinálů jmenovaných Piem XI.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pius XI. na Wikimedia Commons
• Osoba Pius XI. ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Pius XI.
• (česky) Papež, který žil na výši své doby (Katolický týdeník)
• (česky) Pius XI. (ChristNet.cz)
• (německy) Pius XI. (BBKL)
• (italsky)(anglicky) Pius XI. (Oficiální stránky Vatikánu)
• recenze knihy Papež a Mussolini
• Stručný životopis a projevy na stránkách Českého místodržitelství Řádu Božího hrobu
• Papež mezi totalitami Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě, citace z řady dokumentů, unikátní záznam hlasu Pia XI.

Velmistr Řádu Božího hrobu
Předchůdce: Benedikt XV.	1922–1928 Pius XI.	Nástupce: Luigi Barlassina (administrátor)

Papežové
Seznam papežů
1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.
5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.
9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan  XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.
13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.
17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František
Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.