Jan Kryštof z Bartensteina

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: encyklopedický styl

Jan Kryštof z Bartensteina
Narození	23. října 1689 Štrasburk
Úmrtí	6. srpna 1767 (ve věku 77 let) Vídeň
Povolání	politik, diplomat a státní úředník
Ocenění	knight of the Order of Saint Stephen of Hungary Královský uherský řád sv. Štěpána
Choť	Marie Kordula Holler von Doblhoff
Děti	Josef Filip Kryštof z Bartensteina Marie Alžběta z Bartesteina Kryštof Innocenz z Bartensteina Tereza z Bartensteina Barbara Marie z Bartensteina
Rodiče	Jan Filip Bartenstein Alžběta Artopäus
Rod	Bartensteinové
Příbuzní	Jakub Ulrich z Bartensteina Jáchym Z Bartensteina
Funkce	Seznam rakouských ministrů zahraničí
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Kryštof z Bartensteina (23. října 1689 Štrasburk – 6. srpna 1767 Vídeň) byl státníkem a diplomatem ve službě habsburské monarchie. Získal pro svou rodinu šlechtický titul svobodných Pánů z Bartensteina.

Život

Původ

Jan Kryštof z Bartensteina pocházel ze starého německého rodu z Durynska a Dolního Saska a vyrůstal ve Štrasburku.^[1] Jeho rodina získala šlechtický titul již roku 1620.^[2] Jeho otcem byl Jan Filip Bartenstein (1650–1726) a byl profesorem filozofie a ředitelem gymnázia ve Štrasburku. Jeho matka Alžběta Artopäus pocházela ze štrasburské učenecké rodiny.^[3]

Rodina

V roce 1725 si vzal za ženu Marií Kordulu Holler von Doblhoff. Narodili se jim synové Josef Filip Kryštof z Bartensteina (1726–1804) a Kryštof Innocenz z Bartensteina.^[4] V roce 1739 zakoupil od olomouckého biskupa panství Jindřichov ve Slezsku, které jejich rodina vlastnila až do roku 1866, kdy vymřela jedna z větví rodu po meči.^[5] V roce 1757 nechala před zámkem v Jindřichově jeho manželka Kordula zbudovat kolem morového sloupu sousoší Pany Marie.^[6]

Studium a první kontakty

Mladý Jan Kryštof z Bartensteina studoval jazyky, historii a právo ve Štrasburku. V roce 1709 dokončil studium historie s prací o válce Mořice Saského proti Karlovi V (" Prince vzpoura "), jeho právní studie v roce 1711 s prací na dědění dědictví .

Jako devatenáctiletý cestoval do Paříže, kde přišel do styku s benediktiny, poté se přestěhoval do Vídně. Tam se setkal s říšským dvorním radou Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem, který ho podpořil a poradil mu, aby svou kariéru spojil se státní správou .

Kariéra ve Vídni

V roce 1715 konvertoval jako křtěný protestant ke katolické víře a hledal kariéru v rakouských státních službách. Již v roce 1719 byl povýšen do rytířského stavu a v letech 1720 a 1730 udělal velkou kariéru u habsburského císařského dvora.

Nejprve byl sekretářem, následně byl tajemník tajné konference a nejvyšší vládní autorita ve Vídni a nejbližší důvěrník a poradce císaře Karla VI. V roce 1733 obdržel povýšení do šlechtického stavu jako titul říšský svobodný pán. Vstoupil do tajné rady a stal se vicekancléřem v rakouském státním kancléřství. Po smrti Karla VI.v roce 1740 zůstal spojen s jeho dcerou a nástupkyní Marií Terezií a po léta formoval habsburskou domácí i zahraniční politiku . V roce 1744 mu byl šlechtický titul svobodný pán přiznán i pro rakouské a české země.^[2]

V roce 1753 byl nahrazen Václavem Antonínem z Kounic a Rietbergu jako vedoucí zahraničních záležitostí a byl již aktivní jen v domácí politice. Následně se stal ředitelem archivu tajného domu a napsal učebnice pro korunního prince Josefa II.

• 
  Vídeň 1749 založení archivu, Marie Terezie, vlevo jsou ohlašovatele jednotlivých zemí Rakouska, Čech, Maďarska, Burgundska, vpravo Taulov von Rosenthal, Jan Kryštof z Bartensteina, kníže Václav Antonín z Kounic a Rietbergu

Posmrtný život

Po jeho smrti v roce 1767 opustili jeho potomci rozsáhlé pozemky v Dolním Rakousku a Slezsku. Jeho vnuk Kryštof Jan Babpist svobodný pán z Bartensteina získal panství Poysbrunn a nechal ve Falkensteinu zbudovat hrobku rodu Bartensteinů.

• 
  hrobka svobodných pánu z Bartensteina a hrabat Vrits z Falkešteinu
• 
  detail hrobky

Ve Vídni je od roku 1873 po něm pojmenována ulice: Bartensteingasse v blízkosti parlamentu.

• 
  Bartensteingasse

Politik a diplomat

Diplomatické úspěchy a porážky

Pragmatická sankce

Jan Kryštof z Bartensteina Byl ve svém době považován za jednu z nejvlivnějších osobností a nejjasnějších myslí na vídeňském dvoře. Jako kvalifikovaný diplomatický mistr byl nápomocen v politickém prosazování Karla VI. V roce 1713 byla vydána pragmatická sankce.Toto vyhlášení mělo za cíl zajištění nedělení vlastnictví Habsburků v ženské linii rodu. V roce 1723 ji přijalo i Maďarsko. Pragmatická sankce byla ratifikována v roce 1731 Anglií.

Dohazovač

Po nástupu Marie Terezie na trůn posílil jeho vliv na nejistou mladou arcivévodkyni a královnu Českého království a Maďarska oproti služebně starším ministrům u dvora. Velmi úspěšný byl ve vyjednávání manželství Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským. Je mu také přičítáno, že zabránil manželství vladařky s nenáviděným následníkem španělského trůnu Karlem. Zasloužil se o výměnu díky, které František Štěpán postoupil své Lotrinské vévodství Francii za Toskánsko.Díky jeho snaze a úsilí byl František Josef zvolen císařem Svaté říše římské. Tento diplomatický úspěch mu zajistil celoživotní loajalitu císařovny a královny Marie Terezie a je považován za největší úspěch jeho kariéry.

Bělehradský mír

Jan Kryštof z Bartensteinu byl méně úspěšný v jiných zahraničních politických rozhodnutích, jeho prosazení obnoveného vstupu Rakouska do války na straně Ruska v roce 1737 proti Turkům vedla k porážce a podepsání v míru Bělehradě v roce 1739.

Rakouská válka o nástupnictví a Slezské války

Nejdůležitějšími roky v životě Jana Kryštofa z Bartensteina v politické činnosti jsou pravděpodobně první léta panování Marie Terezie, kdy Habsburská monarchie přijala jak pruskou invazi do Slezska (Slezské války). Rakousko bylo nuceno bojovat o rakouské dědictví s Bavorskem a Saskem s podporou Francie(Rakouské války o nástupnictví), které je se dostalo do existenční krize. Jan Kryštof z Bartensteinu podporoval nezkušenou královnu,která odmítala jakýkoliv územní postoupení a přísně a trvala na nedělitelnosti svých zemích.

Byl královniným zahraničním konzultantem. Její jménem byl zřejmě nejvýznamnějším politickým novinářem Hofburgu během první a druhé slezské války, který představoval politické a právní postavení Habsburků v mnoha oficiálních pamfletech nad zahraničními reprezentace byly distribuovány v mnoha tisících kopií^[7] .

Poslední roky v domácí politice

Z vlivu na formování zahraniční politiky byl později nahrazen Václavem Antonínem z Kounic. Maria Terezie mu svěřila vnitřní správu svých zemí a rozvoj nového celního tarifu. Vedl rakouskou zdravotnickou službu a byl jmenován členem dvorní delegace, který reguloval záležitosti obyvatelstva přistěhovalců ze Srbska. V poslední době se stal vedoucím tajného soukromého archivu, který byl založen v roce 1749, a napsal historickou učebnici pro mladého dědice trůnu Josefa: ručně psaných čtrnácti svazků textu a šesti svazků doplňků od Karla Velikého k Rudolfu II.

Závěr

V diplomatických kruzích byl Jan Kryštof z Bartensteina dobře známý pro svou vysokou politickou erudici, ostrý jazyk a arogantní chování. Marii Terezii v každém případě soudila, že byl "velkým státníkem" a zdůrazňovala " že samá vděčí za zachování této monarchie." Bez něj by všechno šlo na zem.“^[8] Jako diplomat byl vždy loajální Rakousku a hrál rozhodující roli v nové identitě habsburského mnohonárodního státu jako sebejistá hegemoniální moc .

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Christoph von Bartenstein na německé Wikipedii.

Literatura

• Alfred von Arneth: Johann Christoph Bartenstein a jeho čas. V: Archiv pro rakouské dějiny 46 (1871), reprint, syn K. Gerolda, Vídeň 1871 (plný text).
• Alfred von Arneth: Maria Theresa, svazek I–VI, Vídeň, 1863–1875.
• Alfred von Arneth: In: Obecná německá biografie (ADB). pruh 2, Duncker & Humblot, Leipzig 1875, s. 1; 87–93.
• Max Braubach: Původ a počátky Johanna Christofa von Bartensteina, v: Sdělení Institutu pro rakouský historický výzkum 61 (1953), s. 99.
• Max Braubach: In: Nová německá biografie (NDB). pruh 1, Duncker & Humblot, Berlin 1953, ISBN 3-428-00182-6, S. 599 f. (Digitalizované).
• G. Klugenstein: Kaunitz contra Bartenstein, v: Příspěvky k nedávné historii Rakouska, ed. H. Fichtenauem a E. Zöllnerem.
• F. Walter: Muži kolem Marie Terezie, Vídeň, 1951, s. 19–38.
• Constantin von Wurzbach In: Biografická encyklopedie říše Rakouska. první Theil. Tisk univerzitní knihy L. C. Zamarski (dříve JP Sollinger), Vídeň 1856, s. 1; 163 (digitalizovaný).

Film

Politický osud Jan Kryštofa z Bartensteinu u jeho vrcholu je představen v roce 1981 ve filmu: Jak měsíc přes oheň a krev.[1]

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Kryštof z Bartensteina na Wikimedia Commons
• https://www.valka.cz/Falkenstein-t99439
• http://www.obecjindrichov.cz/informace-o-obci/historicke-pamatky/sousosi-panny-marie/ Archivováno 4. 2. 2020 na Wayback Machine.

Ministři zahraničí Rakouska
Habsburská monarchie	Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)
Rakouské císařství	Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)
Rakousko-Uhersko	Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)
První Rakouská republika a Rakouský stát	Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)
Druhá Rakouská republika	Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021)