Juan Manuel Fangio

Juan Manuel Fangio
Narození24. června 1911
Balcarce
Úmrtí17. července 1995 (ve věku 84 let)
Buenos Aires
NárodnostArgentinaArgentina Argentina
Kariéra ve Formuli 1
Aktivní roky1950 - 1951, 1953 - 1958
TýmyAlfa Romeo
Maserati
Mercedes
Ferrari
Závody52
Mistr světa5
(1951, 1954, 1955
1956, 1957)
Vyhrané závody24
Stupně vítězů35
Body celkem245
Pole positions29
Nejrychlejší kola23
První závodGP Velké Británie 1950
První vítězstvíGP Monaka 1950
Poslední vítězstvíGP Německa 1957
Poslední závodGP Francie 1958
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Juan Manuel Fangio na Nürburgringu v roce 1986 při závodě oldtimerů

Juan Manuel Fangio (24. června 1911, Balcarce, Buenos Aires – 17. července 1995, Buenos Aires) byl argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1. Získal 5 mistrovských titulů, z toho 4 v řadě za sebou. Fangio je považován za jednoho z nejúspěšnějších a nejlepších závodníků v historii závodů Grand Prix. V 51 Velkých cenách vyhrál 24krát, tento úspěch je dodnes bezkonkurenční.

Život

Juan Manuel Fangio se narodil 24. června 1911 v argentinském Balcarce, v rodině italských emigrantů.[1] Zpočátku se věnoval kopané a pro typický tvar svých nohou získal přezdívku El Chueco, což znamená žokej na sudu. Ale velmi rychle se u něj projevila vášeň pro mechaniku. V 16 letech opustil studia na škole, aby se vyučil automechanikem. Byl velmi zručný, ovládal všechny práce na autech, ze starých vraků si uměl sestrojit vlastní vůz.[1] Po vojenské službě si otevřel malý autoservis a začal závodit v místních závodech. Jednalo se především o dálkové závody na nezpevněných silnicích napříč jihoamerickým kontinentem. Juan Manuel Fangio začal závodit v 18 letech na voze Ford, který získal od taxislužby. První závod absolvoval v roce 1934 na voze Ford T, musel však odstoupit kvůli zlomené ojnici.[2] V roce 1938 sestrojil spolu s bratrem automobil, s nímž nastoupil do závodu Cochea. Závod dokončil na 7. pozici, když dokázal nejlépe zajet tréninkové jízdy. Jedním z nejzajímavějších závodů, v němž zvítězil, byla Velká cena severu pořádaná na 10 000 kilometrů. Tento závod začínal v Buenos Aires, stoupal pohořím And až do Limy v Peru a vracel se zpět do argentinského hlavního města.

Po 2. světové válce se Fangio v roce 1947 vrátil do světa závodních vozů jako pozorovatel a následující rok i jako pilot. V roce 1948 při dlouhém závodě přes Jižní Ameriku z Buenos Aires do Caracasu měl nehodu, při níž přišel o život jeho spolujezdec a přítel Daniel Urrutia. Po období deprese se Fangio vzchopil a začal znovu závodit. Vláda Juana Peróna mu nabídla špičkový závodní vůz Maserati 4CLT, aby se účastnil Velké ceny Argentiny. Zde se seznámil s Francouzem Jeanem Pierrem Wimillem. V roce 1949 Fangio odjel do Evropy podporován režimem Juana Peróna.[2]

Ve svých 37 letech začal slavit úspěchy na evropských okruzích.[2] V roce 1950 podepsal smlouvu s továrním týmem Alfy Romeo a ve stejném roce bojoval o titul mistra světa s týmovým kolegou Giuseppem Farinou, který se stal prvním šampiónem Formule 1. Následující rok už triumfoval v mistrovství světa Fangio a získal první ze svých pěti titulů.

Rok 1952 byl poznamenán havárií, která Fangia vyřadila ze zbytku sezóny. Aby mohl závodit na okruhu v Monze, musel překonat velkou vzdálenost z Belfastu, kde závodil doslova před několika hodinami. Z Paříže jel bez přestávky celou noc, aby dorazil necelou půl hodinu před startem. Unavený Fangio startoval s vozem Maserati, nad nímž po několika kolech ztratil kontrolu a těžce havaroval.[2]

V roce 1953 byl již v plné formě a v závodech nestačil pouze na suveréna posledních let Alberta Ascariho.

V roce 1954 přestoupil k týmu Mercedes, který se vrátil po 15 letech. Vůz Mercedes W196 však nebyl připraven pro začátek sezóny a tak Fangio zahájil rok s vozem Maserati. Získal svůj druhý titul; z dvanácti Velkých cen jich vyhrál celkem osm. Situace v dalším roce byla obdobná, Fangio dostal nového kolegu Stirlinga Mosse.[2] Mercedes byl znovu k neporažení. Situace se změnila až po tragédii v Le Mans, kde zemřelo 84 lidí.[1] Mercedes se rozhodl ukončit sportovní činnost a také Fangio zvažoval možnost odchodu ze světa Velkých cen. Znovu zasáhl Juan Perón a vyjednal pro Manuela místo u Ferrari. A tak Fangio získal v roce 1956 s vozem Ferrari již čtvrtý titul. Svůj poslední titul získal v roce 1957 za volantem vozu Maserati, když vyhrál rozhodující závod na Nürburgringu, při kterém sedmkrát překonal rychlostní rekord okruhu.[1][2] Sezóna 1957 byla Fangiovou poslední kompletní sezónou, slavil i své poslední vítězství a získal svůj poslední titul.

V lednu 1958 skončil čtvrtý na Velké ceně Argentiny. V únoru byl před plánovaným závodem v Havaně na Kubě unesen Hnutím 26. července. Po 26 hodinách byl propuštěn a předán argentinskému velvyslanectví. Motivem únosců bylo vynutit si zrušení závodu a prokázat neschopnost Batistova režimu.[3] V roce 1999 byl podle této události natočen film režiséra Alberta Lecchiho Operación Fangio.[4] S kariérou se rozloučil čtvrtým místem na Grand Prix Francie s vozem Maserati. Vozy Maserati v tomto roce za Ferrari značně zaostávaly. K Velké ceně Francie se váže i historka, která dokazuje, jakému respektu se Fangio těšil mezi svými kolegy. Mike Hawthorn jedoucí v čele na voze Ferrari Dino měl možnost předjet Fangia o jedno kolo, ale přibrzdil a nechal Fangia projet cílem se stejným počtem kol. Své jednání poté okomentoval slovy: „Fangio se nepředjíždí o jedno kolo“.[2]

Po skončení závodní kariéry byl obchodním zástupcem firmy Mercedes–Benz v Argentině. V roce 1974 byl jmenován prezidentem Mercedes-Benz Argentina a v roce 1987 doživotním čestným prezidentem. V roce 1986 bylo ve městě Balcarce založeno muzeum Juana Manuela Fangii.

V pozdějším věku trpěl srdeční chorobu, absolvoval operaci srdce.[1] Dne 17. července 1995 ve věku 84 let podlehl Juan Manuel Fangio srdečnímu kolapsu. Pohřben byl v rodném městě. Balcarce. Argentina vyhlásila třídenní smutek za pětinásobného světového šampióna. Jednalo se o rekord, který byl vyrovnán až v roce 2002 Michaelem Schumacherem.

Tituly

Vítězství

  • 1940 Grand Prix Internacional del Norte
  • 1940 Mil Millas Argentinas
  • 1942 Premio Mar y Sierras
  • 1947 Grand Prix Ciudad de Rosario
  • 1947 Premio Mecánica Rioplatense Ciudad de Montevideo
  • 1947 Premio Primavera Mecánica Argentina
  • 1947 Premio Doble Vuelta Sierra de la Ventana
  • 1948 Grand Prix Vuelta de Coronel Pringles
  • 1948 VIII Grand Prix Otoño Palermo
  • 1948 Premio Vuelta de Entre Rios
  • 1948 Grand Prix Ciudad de Mercedes
  • 1949 Grand Prix Jean-Pierre Wimille
  • 1949 II Grand Prix Internacional Gral San Martin
  • 1949 Premio Fraile Muerto Bell Ville
  • 1949 Grand Prix San Remo
  • 1949 Grand Prix Perpignan
  • 1949 Grand Prix Marseilles
  • 1949 Grand Prix Pau
  • 1949 Grand Prix Albi
  • 1949 Grand Prix Monza
  • 1950 Grand Prix de Pau
  • 1950 Grand Prix di San Remo
  • 1950 Grand Prix de Monaco
  • 1950 Circuit Des Ramparst
  • 1950 Grand Prix van Belgie
  • 1950 Grand Prix de l' A.C.F.
  • 1950 Circuito di Pescara
  • 1950 Grand Prix de Parana
  • 1950 Grand Prix del Presidente Arturo Alessandri Palma
  • 1950 XV 500 Millas de Rafaela
  • 1951 Grand Prix der Schweiz
  • 1951 Grand Prix de l' A.C.F.
  • 1951 Grand Prix di Bari
  • 1951 Grand Prix de España
  • 1952 Grand Prix da Cidade de Sao Paolo
  • 1952 Grand Prix Quinta de Boa Vista
  • 1952 Grand Prix Presidente Peron
  • 1952 Grand Prix Maria Eva Duarte de Peron
  • 1952 Grand Prix de Uruguay
  • 1952 Grand Prix de la ciudad de Montevideo
  • 1953 Vue des Alpes
  • 1953 Grand Prix Supercortemaggiore
  • 1953 Grand Prix d'Italia
  • 1953 Grand Prix Modena
  • 1953 Carrera Panamericana
  • 1954 Grand Prix de Republica Argentina
  • 1954 Grand Prix van Belgie
  • 1954 Grand Prix de l' A.C.F.
  • 1954 Grand Prix von Deutschland
  • 1954 Grand Prix der Schweiz
  • 1954 Grand Prix d'Italia
  • 1955 Grand Prix de la Republica Argentina
  • 1955 Grand Prix Ciudad de Buenos Aires
  • 1955 Internationales ADAC-Eifel-Rennen
  • 1955 Grand Prix van Belgie
  • 1955 Grand Prix van Nederland
  • 1955 Grand Prix Routier de Kristianstadt
  • 1955 Grand Prix d'Italia
  • 1955 Grand Prix Internacional de Venezuela
  • 1956 Grand Prix de la Republica Argentina
  • 1956 Grand Prix Ciudad de Buenos Aires
  • 1956 12 horas de Sebring
  • 1956 Grand Prix di Siracusa
  • 1956 British Grand Prix
  • 1956 Grand Prix von Deutschland
  • 1957 Grand Prix de la Republica Argentina
  • 1957 Grand Prix Ciudad de Buenos Aires
  • 1957 Grand Prix de Cuba
  • 1957 12 horas de Sebring
  • 1957 Grand Prix de Monaco
  • 1957 Grand Prix de Portugal
  • 1957 Grand Prix de l' A.C.F.
  • 1957 Grand Prix von Deutschland
  • 1957 Grand Prix Ciudad de Sao Paolo
  • 1957 Grand Prix de Rio de Janeiro
  • 1958 Grand Prix Buenos Aires

Formule 1

  • Žlutě jsou vítězství
  • Modře jsou 2. místa
  • Červeně 3. místa
  • Zeleně bodoval
Rok 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 Pořadí Body
1950 GB MON 500 ŠVÝ BEL FRA ITA * * * * 2. místo 27
1951 ŠVÝ 500 BEL FRA GB NĚM ITA ŠPA * * * Mistr 37
1952
1953 ARG 500 NIZ BEL FRA GB NĚM ŠVÝ ITA * * 2. místo 29
1954 ARG 500 BEL FRA GB NĚM ŠVÝ ITA ŠPA * * Mistr 57,14
1955 ARG MON 500 BEL NIZ GB ITA * * * * Mistr 41
1956 ARG MON 500 BEL FRA GB NĚM ITA * * * Mistr 33
1957 ARG MON 500 FRA GB NĚM PES ITA * * * Mistr 46
1958 ARG MON HOL 500 BEL FRA GB NĚM POR ITA MAR 14. místo 7

Vozy

Soukromý život

Fangio se nikdy neoženil, ale dlouho žil s partnerkou Andreou Berruetovou. Rozešli se v roce 1960. Její syn tvrdil, že je Fangiovým potomkem a v roce 2013 se potvrzení domáhal u soudu. Genetickým testem DNA po exhumaci ostatků v roce 2015 bylo prokázáno, že Oscar Cacho Espinosa (* 1938) je skutečně Fangiovým synem. O rok později byl za Fangiova syna uznán také Rubén Vázquez (* 1942) ze vztahu, který měl ve čtyřicátých letech s Catalinou Basili.[5][6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e CODR, Milan; HRUBEC, Karel. Přemožitelé času sv. 17. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Juan Manuel Fangio, s. 155–158. 
  2. ↑ a b c d e f g Schumacher: Fangio byl nejlepším jezdcem Formule 1! - Garáž.cz. www.garaz.cz [online]. [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. 
  3. ↑ http://technet.idnes.cz/fidel-castro-unos-pilota-f1-d04-/tec_technika.aspx?c=A170223_135558_tec_technika_mla
  4. ↑ LECCHI, Alberto. Operación Fangio. [s.l.]: Aleph Producciones S.A., El Paso Producciones Cinematográficas S.L., El Puente Producciones S.A. Dostupné online. IMDb ID: tt0198874 event-location: Spain. 
  5. ↑ Juan Manuel Fangio: Tělo pětinásobného mistra světa F1 bude exhumováno. auto.cz [online]. [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. 
  6. ↑ BILLIOTTE, Julien. F1i.com [online]. 2015-12-10 [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Juan Manuel Fangio na Wikimedia Commons
  • Museo del Automovilismo „Juan Manuel Fangio“
  • Un Tributo al Chueco… Fangio Web
  • Historial completo de Fangio
Mistři světa Formule 1
1950–19701971–19911992–20122013–dosud
Argentina Argentinští jezdci Formule 1

Pablo Birger • Roberto Bonomi • Juan Manuel Bordeu • Clemar Bucci • Alberto Crespo • Jorge Daponte • Nasif Estefano • Juan Manuel Fangio  • José Froilán González • Norberto Fontana • Oscar Galvez • Nestor Garcia Veiga • Miguel Angel Guerra • Jesus Iglesias • Oscar Larrauri • Rodriguez Larreta • Onofre Marimon • Gastón Mazzacane • Carlos Menditeguy • Roberto Mieres • Alfredo Piàn • Carlos Reutemann • Adolfo Schwelm Cruz • Alejandro de Tomaso • Esteban Tuero • Ricardo Zunino

Legenda: – mistr světa
Belgie Vítězové Grand Prix Belgie Belgie
Francie Vítězové Grand Prix Francie Francie
Itálie Vítězové Grand Prix Itálie Itálie
Monako Vítězové Grand Prix Monaka Monako
Německo Vítězové Grand Prix Německa Německo
Španělsko Vítězové Grand Prix Španělska Španělsko
Spojené království Vítězové Grand Prix Velké Británie Spojené království
Francie Vítězové Grand Prix Pau Francie
1933 Marcel Lehoux • 1935 Tazio Nuvolari • 1936 Philippe Étancelin • 1937 Jean-Pierre Wimille • 1938 René Dreyfus • 1939 Hermann Lang • 1940–1946 • 1947 Nello Pagani • 1948 Nello Pagani • 1949 Juan Manuel Fangio • 1950 Juan Manuel Fangio • 1951 Luigi Villoresi • 1952 Alberto Ascari • 1953 Alberto Ascari • 1954 Jean Behra • 1955 Jean Behra • 1956 • 1957 Jean Behra • 1958 Maurice Trintignant • 1959 Maurice Trintignant • 1960 Jack Brabham • 1961 Jim Clark • 1962 Maurice Trintignant • 1963 Jim Clark • 1964 Jim Clark • 1965 Jim Clark • 1966 Jack Brabham • 1967 Jochen Rindt • 1968 Jackie Stewart • 1969 Jochen Rindt • 1970 Jochen Rindt • 1971 Reine Wisell • 1972 Peter Gethin • 1973 François Cevert • 1974 Patrick Depailler • 1975 Jacques Laffite • 1976 René Arnoux • 1977 René Arnoux • 1978 Bruno Giacomelli • 1979 Eddie Cheever • 1980 Richard Dallest • 1981 Geoff Lees • 1982 Bruno Giacomelli • 1983 Jo Gartner • 1984 Mike Thackwell • 1985 Christian Danner • 1986 Mike Thackwell • 1987 Yannick Dalmas • 1988 Roberto Moreno • 1989 Jean Alesi • 1990 Eric van de Poele • 1991 Jean-Marc Gounon • 1992 Emanuele Naspetti • 1993 Pedro Lamy • 1994 Gil de Ferran • 1995 Vincenzo Sospiri • 1996 Jörg Müller • 1997 Juan Pablo Montoya • 1998 Juan Pablo Montoya • 1999 Benoît Tréluyer • 2000 Jonathan Cochet • 2001 Anthony Davidson • 2002 Renaud Derlot • 2003 Fabio Carbone • 2004 Nicolas Lapierre • 2005 Lewis Hamilton • 2006 Romain Grosjean • 2007 Alain Menu/Augusto Farfus • 2008 Augusto Farfus/Andy Priaulx • 2009 Rob Huff/Alain Menu • 2010 • 2011 Marco Wittmann • 2012 Raffaele Marciello • 2013 Luca Ghiotto • 2014 Felix Rosenqvist • 2015 Antonio Giovinazzi • 2016 Alessio Lorandi • 2017 Maximilian Günther • 2018 Ralf Aron • 2019 Billy Monger
Švýcarsko Vítězové Grand Prix Švýcarska Švýcarsko
Autoritní data Editovat na Wikidatech